ECLI:CZ:US:2010:3.US.717.10.1
sp. zn. III. ÚS 717/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem Chomutov, Školní 1122, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2007 č.j. 10 Co 1037/2006-128 a Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 6. 2006 č. j. 19 C 57/2005-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její občanskoprávní věci s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý proces zaručené jejím článkem 36 odst. 1 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2006 č. j. 19 C 57/2005-110 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí jedné poloviny specifikovaných nemovitostí. Vysvětlil, že kupní smlouva mezi prodávajícími (stěžovatelkou a J. S.) na straně jedné a kupujícími manželi D. na straně druhé byla uzavřena platně; tvrzení stěžovatelky, že nikdy neprojevila vůli svůj podíl na nemovitostech prodat, protože podepsala "čistý papír" bez textu, bylo v řízení vyvráceno.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 10 Co 1037/2006-128 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že se stěžovatelce nejen nepodařilo prokázat, že jí svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ale naopak provedené důkazy zřetelně potvrzují soulad zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010 č. j. 22 Cdo 1583/2008-161 dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že pokud stěžovatelka neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, ale zpochybňuje skutkové závěry a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež však přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí (jedinou možnou alternativu přípustnosti ve stěžovatelčině věci) založit nemůže.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že neměla v úmyslu svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodat a obsah kupní smlouvy jí nebyl znám, protože podepsala pouze prázdný list bez textu, který byl následně použit pro vyhotovení kupní smlouvy. Kritizuje obecné soudy, že neprovedly důkazy jejím účastnickým výslechem a výslechem ostatních účastníků kupní smlouvy, ačkoli je opakovaně navrhovala. Nepovažuje totiž za dostatečné, že obecné soudy vyšly pouze z listinných důkazů a z výpovědi bývalé zaměstnankyně katastrálního úřadu, která se vyjádřila jen k běžnému postupu při ověřování podpisů na listině; skutečnost, že tehdejší právní úprava neumožňovala ověřit podpis na prázdné listině, neznamená, že k takové, byť protiprávní, situaci nemohlo dojít.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání ničeho vytknout zjevně nelze; ostatně stěžovatelka žádné námitky v tomto ohledu nevznesla. Okolnost, že toto rozhodnutí v ústavní stížnosti ani nenapadla, resp. její důsledky pro ústavněprávní přezkum, lze v dané věci ponechat stranou.
Pakliže by ústavní stížnost směřovala i proti usnesení dovolacího soudu, musel by jí Ústavní soud odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pro hodnocení ústavní stížnosti je pak určující, že dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".
V ústavní stížnosti stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení §74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesené otázky dovolací soud nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž proto, že byl nucen uzavřít, že nezahrnuje otázky právní vůbec, jež by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro potřebné uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.
Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu