ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1583.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1583/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně I. S ., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. K ., a 2) Ing. I. K ., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 57/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 10 Co 1037/2006–128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.092,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaných.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 19 C 57/2005–110, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „jedné poloviny nemovitostí, a to domu č. p. 142 na pozemku parc. č. 9 a zastavěné plochy parc. č. 9 o výměře 161 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště T. pro k. ú. P. u T. a obec P. na LV č. 490“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 10 Co 1037/2006-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo „zamítnuto“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. dubna 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žaloba byla založena na tvrzení žalobkyně, že neuzavřela smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu s právními předchůdci žalobce, neboť žádnou písemnost obsahující kupní smlouvu nepodepsala, neboť podpisem opatřila pouze čistý list papíru. Zamítavá rozhodnutí nalézací soudy opřely o závěr, že žalobkyně neprokázala, že by z její strany nebyla smlouva podepsána a uzavřena, resp. o zjištění, že žalobkyně předmětnou dohodu podepsala a svým podpisem neopatřila pouze nepopsaný list papíru.
V dovolání žalobkyně shora uvedená skutková zjištění zpochybňuje a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, když podle jejího názoru měly soudy dospět ke zjištění, že z její strany byl podepsán toliký čistý list papíru a nikoliv smlouva o převodu spoluvlastnického podílu. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný právní názor na hodnocení provedených důkazů, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., což ostatně dovolatelka v dovolání uvádí, neboť tvrzené nesprávné právní posouzení věci pojí výslovně s odlišným hodnocením důkazů a výtkou nedostatečně zjištěného skutkovému stavu věci založeného tím, že nalézací soudy neprovedly jí navržené důkazy. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a dovolatelka žádnou právní otázku jako otázku zásadního právního významu ostatně ani sama neuvádí.
Přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá žalobkyní tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy neprovedly v řízení konkrétně navržené důkazy. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navržených důkazů v individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.
Žalobkyně v dovolání výslovně napadla také výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalobkyně a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 6 500,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 6 800,- Kč. Náklady žalovaných jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 292,- Kč a náklady dovolacího řízení na straně žalovaných činí celkem 8 092,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby nahradila tuto částku žalovaným oprávněným společně a nerozdílně, neboť tito mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesení uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. , v. r.
předseda senátu