ECLI:CZ:US:2010:4.US.1044.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1044/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2010 o ústavní stížnosti Mgr. I. Č., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem, AK se sídlem Okružní 280, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. 54 T 8/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 7 To 37/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nedatovanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2010 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel namítl, že v trestním řízení proti němu (a dalším obžalovaným) vedenému nebyly provedeny všechny dostupné důkazy; ty, které obecné soudy provedly, byly jimi nesprávně hodnoceny. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že se stal obětí provokace, namítl neúplná skutková zjištění a poukázal na špatné právní posouzení věci. Uvedl, že v přípravném řízení neměl možnost seznámit se s obsahem telefonních odposlechů ani s jejich písemnými přepisy, které byly předloženy až při skončení vyšetřování, čímž byla zkrácena práva obhajoby a porušena rovnost stran v řízení. Stěžovatel rovněž uvedl, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ústavní soud ve výzvě k odstranění vad ústavní stížnosti ze dne 15. 4. 2010 čj. IV.ÚS 1044/10-8 stěžovatele mimo jiné upozornil na rozpor mezi formulací stížnostního žádání a údajem na prvé straně jeho návrhu, dle kterého ústavní stížnost směřovala toliko proti usnesení Vrchního soudu v Praze, a vyzval ho, s odkazem na svoje dřívější publikované usnesení sp. zn. IV.ÚS 58/95, aby uvedl přesně, která soudní rozhodnutí zmiňovaná v ústavní stížnosti navrhuje ke zrušení. Stěžovatel podáním ze dne 26. 4. 2010 ústavní stížnost doplnil, připojil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1529/2009, avšak na petitu ústavní stížnosti, jak jej již při podání ústavní stížnosti vymezil, setrval.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost směřovala pouze proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, přestože řízení ve věci samé bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1529/2009 o odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Rozhodnutí o dovolání je proto ve stěžovatelově věci bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení, a které v prvé řadě musí být ústavní stížností napadeno. Ústavní soud zjišťoval, zda alespoň z odůvodnění ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, byť je neuvedl ani v záhlaví návrhu, ani v petitu, ale byl nucen konstatovat, že nikoliv.
Přes existenci výzvy, upozorňující stěžovatele i jeho advokáta na publikované rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterém se vyslovil ke smyslu a funkci ústavní stížnosti a k zásadě, že jejím předmětem musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, "opravil" stěžovatel svůj návrh tak, že jej formuloval zcela identicky jako návrh prvního stížnostního žádání. Je přitom zcela zjevné, že pokud by stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) věnoval poskytnutému poučení byť i jen minimální pozornost, mohl nahlédnutím do jemu připomenutého usnesení Ústavního soudu zjistit, že Ústavní soud v něm výslovně judikoval, že "k nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje".
Ústavnímu soudu nezbylo, než zopakovat, že rozhodnutím o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a usnesením Vrchního soudu v Praze by zůstalo usnesení Nejvyššího soudu vydané v meritu věci nedotčeno, což je postup, který by představoval nerespektování zásady právní jistoty; navíc po případné kasaci napadených rozhodnutí by rozhodnutí dovolacího soudu nemělo žádnou oporu pro svoji existenci. Ústavní soud připomíná, že svůj náhled na přípustnost ústavní stížnosti v takovéto situaci opakovaně ve své rozhodovací praxi prezentoval (srov. též sp. zn. IV. ÚS 304/05, IV.ÚS 370/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz); týž závěr je podrobně rozveden i v komentářové literatuře (srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 573).
S ohledem na shora citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu a výše učiněná zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se mohl zabývat meritem věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj