ECLI:CZ:US:2010:4.US.1170.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1170/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, AK se sídlem Lesnická 52, 613 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 88/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 9 To 599/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 čj. 2 T 36/2008-375, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku soudu prvého stupně, kterým byl pro skutek ve výroku rozsudku uvedený uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40 000,- Kč, 2) usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné, a 3) usnesení dovolacího soudu odmítající podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Brně, že veřejné zasedání nařízené na den 1. 10. 2009 neodročil a o odvolání rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože stěžovatel svoji neúčast na zasedání soudu předem omluvil z důvodu nemoci a požádal o odročení s tím, že se veřejného zasedání chce osobně účastnit. Závěrům nalézacího a odvolacího soudu ve věci samé stěžovatel oponoval s tvrzením, že skutek, pro který byl odsouzen, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, a vyložil, že na jeho úkony bylo třeba nahlížet jako na plnění povinnosti uložené mu rozhodčím nálezem ve prospěch města Oslavany. Na podporu své argumentace poukázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku týkající se problematiky neplatnosti právních úkonů, obchodního zákoníku k určení způsobu splnění závazku a exekučního řádu; k posouzení důsledků podaného návrhu na vklad práv z prodeje podniku do katastru nemovitostí připojil odkazy na konkrétní odborné články a judikaturu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud pochybil, pokud neshledal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a v této souvislosti odkázal na jeho dřívější rozhodnutí NS 26/2004-T 621, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2152/08.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že byl vzhledem k záznamu v rejstříku trestů vymazán jako statutární orgán obchodní společnosti EDHESSA, s. r. o., a jeho šance získat jiné zaměstnání odpovídající jeho znalostem a schopnostem je s ohledem na jeho věk a zdravotní stav skoro nulová, navíc je sám zcela bez příjmu a peněžitý trest za něho splácí rodina. Z důvodu naléhavosti též navrhl, aby věc byla projednána mimo pořadí.
Obsah napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížností netřeba blížeji reprodukovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastním řízení známa.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem.
Ježto stěžovatel vytkl obecným soudům pochybení při zjišťování skutkového stavu na základě provedeného dokazování, považuje Ústavní soud za vhodné v této souvislosti odkázat např. na nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 (publ. in Sb. n. u., sv. 33 str. 377), jakož i na rozhodnutí v tomto nálezu citovaná, ze kterých vyplývá, že vady důkazního řízení představují porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Z napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvého stupně ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, v odůvodnění rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vyrovnal s námitkami obhajoby. S jeho závěry se posléze ztotožnil odvolací soud a správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní hodnocení byla přezkoumána a verifikována i soudem dovolacím. Ten k opakovaně namítané neplatnosti právních úkonů stěžovatele ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že "pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný". Tomuto závěru nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout a Ústavní soud tak neshledal, že by postupem a rozhodnutím obecných soudů při posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Shora uvedený závěr nemohla změnit ani námitka stěžovatele, že mu bylo upřeno právo účastnit se osobně veřejného zasedání odvolacího soudu dne 1. 10. 2009. Jak již Nejvyšší soud ověřil, stěžovatel se osobně účastnil veřejného zasedání dne 26. 2. 2009, na kterém se vyjádřil k projednávané věci; dne 1. 10. 2009 Krajský soud v Brně pouze vyhlásil rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu tak do práv stěžovatele nebylo zasaženo, resp. "nešlo o stav, který by spočíval v tom, že by obviněnému bylo znemožněno před odvolacím soudem osobně vystupovat, vyjádřit se k věci, učinit návrhy potřebné pro uplatnění práva na obhajobu, apod.".
Ústavní soud označil ve své rozhodovací praxi situace, ve kterých nebylo obviněnému umožněno (vůbec) předstoupit před odvolací soud a uplatnit námitky a argumenty, které byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu, netolerovatelné z hlediska kritérií spravedlivého procesu a vyložil, že k realizaci práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy obviněný sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení Ústavní soud považuje za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je slyšení obou stran (srov. nález ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II.ÚS 2152/08 nebo ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I.ÚS 2971/09 oba dostupné v el. podobě).
Při realizaci práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny však nelze právní závěry formulované ve shora citovaných nálezech interpretovat extenzivně. Základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, v daném případě s ohledem na to, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit. V projednávaném případě stěžovatel takovou příležitost měl a plně jí využil, když se osobně účastnil veřejného zasedání Krajského soudu v Brně dne 26. 2. 2009, na kterém se vyjádřil k věci samé; předestřel odvolacímu soudu svůj náhled na hodnocení konkrétních právních úkonů a oponoval nalézacímu soudu, který jim přisoudil důsledky v trestněprávní rovině. Skutečnost, že se osobně neúčastnil odročeného veřejného zasedání dne 1. 10. 2009, na kterém odvolací soud pouze vyhlásil svoje rozhodnutí, nepředstavuje automaticky a sama o sobě porušení ústavně zaručených práv; měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv. Takovéto zjištění, jak shora rozvedeno, ve stěžovatelově věci Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatovat nemohl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá; podle ustanovení §79 téhož zákona nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takové (výjimečné) postupy důvod, a proto oběma akcesorickým návrhům stěžovatele nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu