ECLI:CZ:US:2010:4.US.1172.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1172/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2010 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 26/2010 ze dne 17. 3. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 205/2008 ze dne 16. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 205/2008 ze dne 16. 2. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 4 T 5/2008, a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 26/2010 ze dne 17. 3. 2010, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatel měl za to, že zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ke dni 1. 1. 2010 představovalo dle názoru stěžovatele skutečnost soudu dříve neznámou, jež byla ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu, což však obecné soudy svévolně odmítly akceptovat. V trestním zákoníku není výslovně řešeno, jaký vliv má jeho účinnost na výkon trestu za trestné činy, jejichž objektivní stránku lze podřadit pod kvalifikaci dle pozdějšího zákona mírněji trestnou, tento nedostatek však lze zhojit cestou obnovy řízení. Za situace, kdy bylo možno jednání stěžovatele dle nového trestního zákoníku kvalifikovat jako mírněji trestné, bylo povinností obecných soudů, aby trestnost činu opětovně posoudili. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k institutu obnovy řízení uvedl, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31. str. 281 a násl, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03, publikováno tamtéž, svazek 33, usnesení č. 20, str. 417 a násl.).
V projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že změna právní úpravy, tzn. v tomto případě konkrétně účinnost nového trestního zákoníku, není důvodem pro povolení obnovy řízení, a na základě tohoto právního názoru návrh stěžovatele zamítly. Z ústavněprávního hlediska nebylo možno jejich postupu nic vytknout, neboť právní názor, o nějž byla napadená rozhodnutí opřena, byl plně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (k účinkům přijetí trestního zákoníku a vlivu jeho účinnosti na možnost obnovy řízení srov. nejnověji usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1306/10 a II. ÚS 1953/10, obě dostupná na http://usoud.cz).
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu