ECLI:CZ:US:2010:4.US.1188.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1188/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Ludmily Konečné 14, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č.j. 5 To 66/2009-4649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dále právo, aby jeho věc byla projednána nezávislým zákonným soudcem, v přiměřené lhůtě a veřejně, zakotvené v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2009, č.j. 50 T 14/2004-4550, byl stěžovatel, společně s dalšími dvěma obžalovanými, zproštěn obžaloby, protože nebylo prokázáno, že spáchali skutek pro nějž byli obžalováni. Napadeným usnesením byl k odvolání státního stupce zrušen rozsudek krajského soudu v celém rozsahu (výrok I.), věc byla vrácena soudu prvého stupně (výrok II.) a podle §262 trestního řádu bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu bylo dne 22. března 2000 sděleno obvinění pro trestný čin pomoc k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění, (dále jen "trestní zákon"). Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit dne 29. března 1995. Dne 31. prosince 2001 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně obžalobu, v níž byl stěžovatel obžalován z trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 a 2 písm. b) a f) trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Věc byla vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 22/2001. Na návrh jmenovaného soudu byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002 věc přikázána k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze, který po předběžném projednání věci rozhodl dne 18. března 2002, sp. zn. 56 T 7/2002, tak, že věc vrátil k došetření Krajskému státnímu zastupitelství v Brně.
Dne 1. listopadu 2004 podala státní zástupkyně novou obžalobu ke Krajskému soudu v Brně, kde je věc vedena pod sp. zn. 50 T 14/2004. Dne 30. března 2006, č.j. 5 T 14/2004-3976, vydal Krajský soud v Brně rozsudek, jímž obžalované zprostil obžaloby. Vrchní soud v Olomouci rozhodl dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 5 To 50/2006, o odvolání státního zástupce a rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 26. října 2007, č.j. 50 T 14/2004-4254, Krajský soud v Brně zprostil obžalované obžaloby. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. ledna 2009, č.j. 5 To 4/2008-4315, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně. Následně vydal dne 11. června 2009 Krajský soud v Brně výše citovaný rozsudek č.j. 50 T 14/2004-4550, jímž znovu obžalované zprostil obžaloby. Tento rozsudek byl zrušen v ústavní stížnosti napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení byl zjištěn skutkový stav o němž nejsou pochybnosti a ani státní zástupce nenabízí žádné další důkazy. Pokračování v řízení tak není dle stěžovatele spravedlivé a vykazuje znaky libovůle. Opakovaným vracením věci a tedy i napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Napadeným rozhodnutím byla věc vrácena s příkazem na projednání v jiném složení senátu. Odvolací soud tak učinil se zájmem na vydání rozhodnutí, které bude odlišné od předchozích výroků Krajského soudu v Brně. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak se podává z evidence Ústavního soudu, proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci brojili prostřednictvím ústavní stížnosti i další dva spoluobvinění. Jejich věci jsou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 802/10 a IV. ÚS 1100/10. O věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1100/10 již Ústavní soud rozhodl a to usnesením ze dne 26. dubna 2010.
Ústavní soud se v projednávané věci nejprve zabýval splněním procesních náležitostí ústavní stížnosti. Opakovaně přitom zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. ústavním principům, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Tento předpoklad je naplněn zejména za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí již nelze dále užít žádný procesní nástroj, tedy nelze pokračovat v řízení a napadené rozhodnutí vše ukončí. Taková situace však nenastává v případě, kdy sice neexistuje žádný formální opravný prostředek, přičemž důvodem jeho neexistence je výrok napadeného rozhodnutí o vrácení věci k novému projednání. Stěžovateli tedy přísluší domáhat se svých práv v následném řízení. V této části je tedy třeba projednávanou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (Viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, sp. zn. IV. ÚS 158/04 N 72/37 SbNU 23, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04, sp. zn. IV. ÚS 1865/09 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Pokud se týká části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti přikázání věci jinému senátu, Ústavní soud konstatuje, že tato možnost je zákonem přímo upravena a pokud soud vydá takové rozhodnutí, které dostatečně odůvodní, není možné v samotném faktu aplikace §262 trestního řádu shledávat zásah do zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel rovněž namítl zásah do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Taková námitka se v ústavní stížnosti uplatňuje zpravidla za situace, kdy doposud nebylo řízení ukončeno. Cílem takovéto námitky bývá žádost, aby Ústavní soud zamezil zbytečným prodlevám a přiměl orgány veřejné moci k brzkému ukončení řízení a konečného rozhodnutí. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, shledá-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou a vyhoví-li jí a nálezem zakáže příslušnému orgánu pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele, přikáže ve věci (neprodleně) jednat, případně obnovení původního stavu (viz např. nálezy sp. zn. I.ÚS 313/97, N 157/9 SbNU 361; IV.ÚS 466/97, N 38/10 SbNU 251; či I.ÚS 5/96, N 116/6 SbNU 335 a další). Uvedený postup však v projednávané věci nemohl být použit.
Ústavní soud totiž zjistil, že řízení před soudem probíhá šest, resp. osm let, a stěžovatel je stíhán deset let a to pro jednání z roku 1995. Jedná se tedy o dobu objektivně dlouhou. Ústavní soud by do probíhajícího procesu mohl zasáhnout jen za situace, pokud by průtahy v řízení byly aktuální, jejich náprava nebyla zjednána ani v souladu s postupem podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, na jehož předcházející využití Ústavní soud váže přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 180/04, N 112/34 SbNU 157). Stěžovatel ale svým podáním ani Ústavní soud nežádá o takový zásah, za situace, kdy délku řízení toliko konstatuje. Mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu pak je úvaha o budoucím postupu nalézacího soudu. Jemu přísluší věc bez průtahů projednat a rozhodnout.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, který je nepřípustný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu pak senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu shledal naplnění těchto zákonných předpokladů, a proto ústavní stížnost odmítnul, jak uvedeno výše.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu