ECLI:CZ:US:2010:4.US.1217.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1217/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Československé automobilové opravy /ČSAO/ Praha-Černokostelecká, státní podnik "v likvidaci", se sídlem Praha 10, Černokostelecká 114, IČ: 005 40 528, zastoupený JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 28 Cdo 4910/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. dubna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 90 a 95 odst. 1 část věty za středníkem a odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2009 č. j. 24 Co 345/2008-40. Městský soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. září 2008 č. j. 11 C 119/2008-17, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), byl oprávněným osobám v roce 2002 vydán pozemek parc. č. 752/3, ostatní komunikace, v k. ú. Malešice, přes který vede pozemní komunikace do areálu opravárenského závodu, k němuž má stěžovatel právo hospodaření. Správní orgán v průběhu restitučního řízení změnil názor a přestal stěžovatele považovat za účastníka řízení. O vydání příslušného rozhodnutí se stěžovatel dozvěděl o několik let později. Stěžovatel, maje pochybnosti o zákonnosti vydání pozemku, podal proti rozhodnutí správního orgánu v roce 2008 žalobu o určení vlastnictví dle zákona o půdě podle části páté o. s. ř., neboť se cítí být ukrácen ve svých právech tím, že byl pominut jako účastník správního řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 539/02 a IV. ÚS 560/08.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Nejvyšší soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Ve věci rozhodující soud uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s právními závěry učiněnými Nejvyšším soudem, přičemž obecné soudy stěžovateli opakovaně vysvětlily, že není oprávněn k podání žaloby podle části páté o. s. ř. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu