ECLI:CZ:US:2010:4.US.1255.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1255/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele Ing. L. K., zastoupeného JUDr. Gerardem Wranikem, advokátem se sídlem Na Poliklinice, Karviná - Mizerov, Žižkova 2379, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 1830/2009-108 ze dne 11.2.2010, co do odmítnutí dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 38.105,- Kč, ve stejném rozsahu proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 16 Co 184/2007-53 ze dne 10.12.2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě čj. 26 C 1/2007-27 ze dne 23.5.2007, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 30. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě a dále zmiňovaného rozsudku krajského soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 38.105,- Kč s příslušenstvím, a dále rozsudku Nejvyššího soudu, pokud jím bylo odmítnuto dovolání ohledně téhož, to znamená ohledně potvrzujícího výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 38.105,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) došlo k porušení jeho základních subjektivních práv garantovaných mu zejména článkem 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla i napadená rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výroky), se stěžovatel přitom domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 9. 2003 a náhrady mzdy za období a ve výši v řízení před obecnými soudy specifikované.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující:
Obecné soudy se nedopustily žádného procesněprávního ani hmotněprávního pochybení, jež by mělo ústavněprávní relevanci (k procesním námitkám stěžovatele se ostatně dostatečně vyjádřil již Nejvyšší soud). Předmětné ustanovení §65 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 155/2000 Sb., obecné soudy vyložily ústavněkonformním způsobem - srov. k tomu i Součková, M. a kol. Zákoník práce: komentář 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2001, str. 200 a násl.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Z toho důvodu nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [v této souvislosti Ústavní soud připomíná, že o případné náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem nerozhoduje soud prvostupňový (například okresní), ale Ústavní soud sám; Ústavní soud rovněž není příslušný k tomu, aby obecným soudům svým výrokem určoval, o čem budou v případném novém řízení - následujícím po případném vyhovujícím nálezu Ústavního soudu - rozhodovat].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu