ECLI:CZ:US:2010:4.US.1292.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1292/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky AGEKO, spol. s r. o., se sídlem Dušníky nad Vltavou čp. 10, Vojkovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 4, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009 č. j. 21 Co 130/2009-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 19. 5. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že tímto usnesením, jakož i řízením jemu předcházejícím, byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Citovaným usnesením přitom bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. února 2009 č. j. 10 C 308/2008-67, jímž tento prvostupňový soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků za odvolací řízení ve věci samé s odůvodněním, že v žádosti o osvobození uvedla toliko, že má za to, že u ní jsou důvody pro osvobození od soudních poplatků dány. Před tímto rozhodnutím přitom okresní soud vyzval stěžovatelku přípisem došlým jí 7. 1. 2009 [č.l. 48], aby za účelem rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků vyplnila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a aby předložila k tomu relevantní doklady (např. daňové přiznání za poslední rok, finanční či účetní výkazy nebo rozvahy stran hospodaření a stavu majetku, zásob, atp.), k čemuž jí stanovil lhůtu 3 dnů. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala tak, že podáním ze dne 12. 1. 2009 [č.l. 51] mj. požádala o prodloužení lhůty a dne 19. 1. 2009 zaslala okresnímu soudu toliko své daňové přiznání za rok 2007. Za této situace pak okresní soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť to poměry stěžovatelky neodůvodňují. Stěžovatelka soudu nezaslala vyplněné potvrzení a ze zaslaného daňového přiznání za rok 2007 soud dovodil, že stěžovatelka může, objektivně posuzováno jako podnikatel s širším předmětem podnikání, soudní poplatek ve výši 17.000,- Kč zaplatit. Nadto okresní soud uvedl, že ani skutečnost, že okresní soud měl podle stěžovatelky rozhodnout předčasně a podjatým soudcem není důvodem pro osvobození od soudních poplatků [K otázce podjatosti (vyloučení soudce) je nutno v této souvislosti uvést, že stěžovatelce byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 10. 2008 č. j. 10 C 308/2008-42 stanovena povinnost zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) tam specifikovanou částku. Tento rozsudek byl vyhlášen již v rámci jediného a prvního jednání před soudem. Při tomto jednání však rovněž právní zástupce stěžovatelky vznesl námitku podjatosti soudce s tím, že očekával aplikaci §15b odst. 1 o. s. ř. Soud však rozhodl citovaným rozsudkem z 2. 10. 2008, když aplikoval ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. Tento postup pak stěžovatelka použila jednak jako jednu z námitek pro své odvolání proti citovanému rozsudku (Krajský soud v Praze přitom rozhodnutí okresního soudu rozsudkem ze dne 8. 9. 2009 č. j. 21 Co 343/2009-114 potvrdil) a jednak jako argumentaci v právě projednávané ústavní stížnosti, jež směřuje ve své podstatě zejména proti tomu, že o osvobození od soudních poplatků stěžovatelky rozhodoval týž, v očích stěžovatelky, podjatý (vyloučený) soudce.].
V odvolání proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. února 2009 č. j. 10 C 308/2008-67, jemuž však nebylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu vyhověno, kromě námitek vztahujících se k posouzení podmínek osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka rovněž poukázala na údajnou podjatost soudce, jenž o tomto osvobození rozhodoval. Krajský soud však ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka relevantní poměry, které by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení 138 odst. 1 o. s. ř., ani netvrdila, natož aby je hodnověrným způsobem doložila.
Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti, s ohledem na výše uvedené, brojí (zjednodušeně řečeno) proti tomu, že soudce Okresního soudu v Mělníku nepoužil v řízení o věci samé ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř. a proto následně rozhodl podle stěžovatelky jako vyloučený soudce i o osvobození stěžovatelky od poplatku za odvolací řízení [resp. brojí proti tomu, že krajský soud ve svém rozhodnutí přezkoumávajícím postup prvostupňového soudu při rozhodování o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, tuto podjatost (vyloučení z rozhodování) nezohlednil; nadto se prý nevypořádal s některými odvolacími námitkami stěžovatelky].
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (chápáno v širším slova smyslu), přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedeným Ústavní soud uvádí následující:
Vyjadřuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlas s tím, jak okresní soud v dané věci aplikoval ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř., pak Ústavní soud důvodnost této námitky může posoudit toliko ve vztahu k rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatelka takto stanovila rozsah přezkumu stran Ústavního soudu svým petitem; Ústavní soud má v této souvislosti za to, že Okresní soud v Mělníku postupoval při rozhodování o poplatkové povinnosti stěžovatelky ústavně konformním způsobem – aplikací §15b odst. 2 o. s. ř. v řízení o meritu věci shledal námitku své podjatosti jako nedůvodnou, nelze ho tedy považovat za podjatého (vyloučeného) bez dalšího ani pro řízení o osvobození od soudních poplatků [pro úplnost lze ještě poznamenat, že k aplikaci §15b odst. 2 o. s. ř. v řízení o věci samé se v mezidobí vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 8. 9. 2009 č. j. 21 Co 343/2009-114 Krajský soud v Praze].
Ústavní soud stejně tak nemůže přisvědčit výtce stěžovatelky, že krajský soud vůbec nezohledňoval některé námitky stěžovatelky, čímž se stalo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným – krajský soud nerozhodoval ústavní stížností napadeným usnesením o podjatosti (vyloučení) soudce okresního soudu, ale o správnosti jeho závěrů týkajících se osvobození od poplatkové povinnosti. Tomu uzpůsobil i svoje odůvodnění.
Základní práva stěžovatelky nebyla dle mínění Ústavního soudu konečně porušena ani nepřiměřeně krátkou lhůtou, jíž okresní soud stěžovatelce k osvědčení skutečností odůvodňujících osvobození od soudních poplatků stanovil. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelka byla po celou dobu kvalifikovaně právně zastoupena, tedy měla (mohla mít) představu, co je třeba doložit při žádosti tohoto druhu, když nadto okresní soud rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelce až 10. 2. 2009 – tedy po více jak jednom měsíci od chvíle, kdy byla stěžovatelce předmětná výzva doručena.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu