ECLI:CZ:US:2010:4.US.1309.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1309/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem, AK Jaromírova 180/60, 128 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2010 č.j. 25 Co 539/2009-59 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvádí, že zrušení usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 8. 2008 č. j. 12 Nc 4415/2008-22 ani exekučního příkazu č. j. 124 EX 8509/08-26 nežádá, neboť by tak bylo na Ústavním soudu požadováno zasahování do pravomoci odvolacího soudu. Konečně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zvážil, zda automatický nápad všech odvolání proti rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně jedinému senátu Krajského soudu v Hradci Králové je v souladu s výkladem článku 38 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 21. 8. 2008 č. j. 12 Nc 4415/2008-22 nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. 13 C 134/95 k uspokojení pohledávky oprávněného exekuci na majetek stěžovatele a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, jenž následně vydal exekuční příkaz ze dne 26. 1. 2010 č. j. 124 EX 8509/08-26. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 2. 2010 č.j. 25 Co 539/2009-59 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem vznesená námitka promlčení pohledávky oprávněného je podle svého obsahu návrhem na zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., o němž přísluší rozhodnout okresnímu soudu.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou promlčení, kterou uplatnil v odvolacím řízení. Upozorňuje, že nenamítal promlčení pohledávky, jež je třeba uplatnit u nalézacího soudu, ale promlčení možnosti pohledávku vymáhat, jež lze v odvolacím řízení uplatnit, a to proto, že tuto námitku lze stěží využít v řízení před soudem prvního stupně, když se povinný o nařízení výkonu rozhodnutí dozví až doručením exekučního příkazu. Stěžovatel je přesvědčen, že datum právní moci vyznačené na exekučním titulu (5. 10. 1999) neodpovídá skutečnosti, neboť správně měl být uveden den 23. 10. 1997, a proto vykonatelnost exekučního titulu uplynula před podáním návrhu na nařízení exekuce.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Posouzení námitky promlčení jako návrhu na zastavení řízení vychází ze stabilní judikatury obecných soudů, dle níž se při nařízení výkonu rozhodnutí soud promlčením vymáhané pohledávky nezabývá; námitka promlčení je relevantní a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením výkonu rozhodnutí, lze připustit, aby soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3080/2007 a 20 Cdo 4845/2007); to však není stěžovatelův případ. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu není interpretace jednoduchého práva ani posuzování, který z předložených výkladů právní normy je "správnější". Výklad podaný odvolacím soudem má racionální základnu, reflektuje ustálenou soudní praxi a nevykazuje tak známky svévole ani jiný ústavněprávní deficit. Stěžovateli není upřeno právo na projednání jeho námitky promlčení, neboť podá-li návrh na zastavení řízení opírající se o ni, bude jí v takto zahájeném řízení věnována náležitá pozornost.
K návrhu, aby Ústavní soud uvážil, zda systém přidělování věcí u krajského soudu splňuje požadavek zákonného soudce, postačí poznamenat, že posláním Ústavního soudu není podávat akademická dobrozdání v otázkách ústavnosti bez dopadu do poměrů určitého stěžovatele, nýbrž rozhodovat o opodstatněnosti námitek obsažených v konkrétní ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy musí tvrdit, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a své tvrzení podpořit náležitou argumentací a důkazy tak, aby Ústavnímu soudu vymezil rámec pro přezkum jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu