ECLI:CZ:US:2010:4.US.1344.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1344/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1289/2006-453 ze dne 13. 3. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 287/2005-433 ze dne 7. 12. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 128/99-392 ze dne 22. 12. 2004, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 128/99-472 ze dne 20. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 25. 5. 2007 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), později doplněný podáním doručeným dne 18. 1. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující: Ing. Z. J. CSc. (dále jen "vedlejší účastník") podal dne 17. 3. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce a proti manželům F. a M. M. žalobu na uzavření dohody o vydání nemovitosti dle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
Obvodní soud vycházel při svém rozhodování z následujících skutkových zjištění: vedlejší účastník byl v minulosti výlučným vlastníkem domu č. p. 594 v Praze 6, Střešovicích, stavební parcely parc. č. 1930 a zahrady parc. č. 1931, zapsaných na listu vlastnictví č. 6 pro katastrální území Střešovice u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, přičemž ideální polovinu těchto nemovitostí prodal v roce 1958 pod ekonomickým a politickým tlakem paní B. H. a druhou polovinu daroval dne 27. 9. 1960 státu. V roce 1970 nabyli F. a M. M. na základě kupní smlouvy uzavřené s K. S. vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí, v roce 1982 pak odkoupili od státu i zbylou polovinu, a to za částku 13.400 Kčs, určenou na základě znaleckého posudku znalce B. J.; z revizního znaleckého posudku Ing. J. K. vyhotoveného v rámci řízení před obvodním soudem ovšem vyplynulo, že cena nemovitostí jako celku činila ke dni uzavření kupní smlouvy 60.941,26 Kčs. Manželé M. darovací smlouvou ze dne 15. 6. 1983 a darovací smlouvou ze dne 30. 6. 1992 darovali postupně obě poloviny předmětných nemovitostí stěžovatelce. Obvodní soud v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav sice uznal, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou dle §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně odmítl závěr, že by stěžovatelka byla osobou povinnou dle §4 téhož předpisu. Přestože obvodní soud považoval za prokázané, že znalec B. J. stanovil cenu předmětných nemovitostí chybně, konstatoval, že tato skutečnost nemůže být na újmu stěžovatelky, neboť její právní předchůdci nabyli předmětné nemovitosti nepochybně v dobré víře a na výběr znalce, jenž měl nemovitosti ocenit, neměli žádný vliv. Dle názoru obvodního soudu tedy nedošlo k naplnění podmínky uvedené v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, spočívající v nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními (cenovými) předpisy. Nebylo rovněž prokázáno, že by byli právní předchůdci stěžovatelky při koupi předmětných nemovitostí jakkoli zvýhodněni, obvodní soud proto žalobu vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 6 C 84/92-160 ze dne 28. 2. 1996 zamítl. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem č. j. 19 Co 404/97-207 ze dne 12. 11. 1997 rozsudek obvodního soudu ve věci samé v rozsahu, týkajícím se stěžovatelky, jako věcně správný potvrdil.
Oba výše uvedené rozsudky byly zrušeny na základě dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1509/98-233 ze dne 14. 9. 1999, v němž tento soud vyslovil závazný právní názor na výklad pojmu "v rozporu s právními předpisy" ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud konstatoval, že pod uvedený pojem je nutno zahrnout i případy nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy z důvodu jejich chybného ocenění a následného prodání za nižší cenu, než by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Pokud je při samotném stanovení ceny nemovitosti dle příslušných předpisů možné do jisté míry použít volného uvážení, pak se za přesahující dohodnutou cenu koupené věci pokládá jen taková cena, která podstatně překračuje cenu stanovenou cenovým předpisem. Za podstatné překročení ceny oproti cenovým předpisům je pak v rozhodovací praxi soudů zpravidla považováno překročení odhadní ceny o více než 20%. Ohledně určení, zda stěžovatelka byla osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je možné ke skutečnosti, jestli si byli právní předchůdci stěžovatelky vědomi toho, že koupili předmětné nemovitosti za cenu nižší než měla být stanovena dle tehdy platného cenového předpisu, přihlížet pouze v rámci výše uvedené tolerance odchýlení dohodnuté ceny od ceny dané cenovým předpisem. Nejvyšší soud tedy vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení a současně mu uložil, aby doplnil dokazování prostřednictvím nového znaleckého posudku, který by upřesnil, zda a v jakém rozsahu byly předmětné nemovitosti v kupní smlouvě ze dne 23. 11. 1982 podhodnoceny.
Obvodní soud v dalším řízení provedl důkaz superrevizním znaleckým posudkem společnosti VH CONSULTA, s. r. o., v němž bylo konstatováno, že tehdejším cenovým předpisům odpovídala částka 47.880 Kčs. Z tohoto posudku obvodní soud vyvodil, že dohodnutá kupní cena byla o více než 100 % nižší než cena stanovená právními předpisy, a s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu uložil stěžovatelce rozsudkem č. j. 6 C 128/99-392 ze dne 22. 12. 2004 povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 62 Co 287/2005-433 ze dne 7. 12. 2005 rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1289/2006-453 ze dne 13. 3. 2007 pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že posledně uvedenými rozhodnutími obvodního, městského a Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vyjádřila přitom názor, že ji nebylo možno považovat za osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť v jejím případě nebyla splněna podmínka protiprávnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Obvodní soud sice v napadeném rozhodnutí konstatoval podhodnocení nemovitostí při jejich oceňování soudním znalcem J. o více než 100 %, nicméně již neobjasnil, o co tento závěr opřel. V superrevizním znaleckém posudku společnosti VH CONSULTA, s. r. o., nebylo nikde uvedeno, že by soudní znalec J. při stanovení ceny předmětných nemovitostí postupoval v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy; superrevizním posudkem bylo naopak vyvráceno tvrzení znalce Ing. K. o chybné aplikaci §12 odst. 2 ve spojení s §22 odst. 2 vyhlášky Českého cenového úřadu a ministerstva financí České socialistické republiky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Dle přesvědčení stěžovatelky nebylo možno dovodit rozpor s právními předpisy toliko z rozdílného ocenění nemovitostí jednotlivými znalci, nýbrž by bylo třeba zcela jednoznačně prokázat, že znalec J. při oceňování nedodržel stanovený postup. Stěžovatelka měla rovněž za to, že pod pojmem "cena stanovená cenovým předpisem" je dle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1509/98-233 ze dne 14. 9. 1999 nutno rozumět odhadní cenu, tzn. cenu určenou soudním znalcem J.; podstatné překročení ceny stanovené cenovým předpisem by tedy bylo možné konstatovat pouze za situace, kdy by se dohodnutá cena odchylovala o více než 20% od ceny, kterou ve svém posudku stanovil tento znalec. Stěžovatelka dále podotkla, že v řízení nebylo postaveno najisto, v jakém roce byl předmětný dům postaven. Jednotlivé znalecké posudky přitom vycházely z různých dat a právě z této skutečnosti vyplývaly podstatné rozdíly v ocenění. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tedy stěžovatelka spatřovala v chybném právním posouzení rozhodných skutečností a v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jednotlivými navrhovanými i v řízení provedenými důkazy.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2010, stěžovatelka uvedla, že vydáním napadených rozhodnutí bylo rovněž neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka konstatovala, že zákonnost zásahu do vlastnického práva byla obecnými soudy dovozována z dikce ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně z hlediska ústavní konformity zásahu musela být současně splněna podmínka jeho souladu s veřejným zájmem. Dle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. 11. 2009, č. 22186/03, je v případě opatření zbavujícího osobu jejího majetku nezbytné, aby existoval rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který takové opatření sleduje. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a nutností ochrany základních práv je narušena, pokud by dotčená osoba byla nucena nést "nepřiměřené břemeno". Přestože má stěžovatelka dle §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích právo žádat vrácení kupní ceny věci, kterou byla povinna vydat, tato částka, tzn. 13.400 Kčs, je zjevně neadekvátní současné hodnotě nemovitostí a jedná se proto o nepřiměřený zásah ve smyslu výše citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že její právní předchůdci si v době koupě nemovitostí od státu nemohli být vědomi, že kupní cena byla nižší než cena odpovídající tehdy platným právním předpisům, a nemohli ani nikterak ovlivnit její výši, neboť soudní odhadce byl určen státem. Právní předchůdci stěžovatelky tak pouze obdrželi rozhodnutí s určenou výší kupní ceny, kterou následně uhradili.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1289/2006-453 ze dne 13. 3. 2007, rozsudek městského soudu č. j. 62 Co 287/2005-433 ze dne 7. 12. 2005 a rozsudek obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 128/99-392 ze dne 22. 12. 2004, svým nálezem zrušil a aby do doby vydání nálezu postupem dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu, neboť výkonem tohoto rozhodnutí by mohlo dojít ke vzniku nevratné újmy na straně stěžovatelky.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré další formální a obsahové předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože ústavní stížnost obsahovala poměrně rozsáhlou ústavněprávní argumentaci, jejím jádrem je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v právě posuzovaném případě, kdy však její důvodnost značnou měrou závisí právě na případné správnosti či nesprávnosti výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných normami jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Přitom je nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). O takový případ se však v právě projednávané věci nejedná.
Z obsahu stížnosti naopak vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Ústavní soud se přitom problematikou výkladu §4 odst. 2 citovaného zákona, jakož i ustanovení na §4 navazující zabýval již opakovaně. Dovodil, že právní úprava podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje rozlišovat mezi zaviněným či nezaviněným porušením tehdy platných předpisů, kterého se povinná osoba dopustila a nebo ke kterému došlo při nabývání nemovitostí povinnou osobou, a to i třebas zcela vně rámce volní potence povinné osoby, resp. povinných osob [zde je možno příkladmo odkázat na nález ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 301/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 79), kde Ústavní soud zdůraznil, že příslušná úprava §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích však neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí.]. Od tohoto závěru nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani nyní, když obecné soudy ve věci stěžovatelky postupovaly právě zcela v souladu s touto judikaturou (v předmětném řízení bylo objektivně prokázáno, že cena, za níž právní předchůdci stěžovatelky nemovitost získali, byla podhodnocená - srov. č.l. 293-338 spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 6 C 128/99).
Pokud stěžovatelka argumentuje rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice, kde se posuzuje zejména otázka přiměřenosti náhrady za nemovitost vydanou povinnou osobou, pak tato námitka jde nad rámec stěžovatelkou vymezeného petitu ústavní stížnosti a předjímá skutečnosti, které s napadenými rozhodnutími přímo nesouvisejí a nemohou způsobovat jejich protiústavnost bez dalšího.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, přitom sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu