ECLI:CZ:US:2010:4.US.1394.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1394/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele G. H., zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem, AK se sídlem Horní Lipová 271, 790 63 Lipová-lázně 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 5 Tdo 13/2010, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 2 To 230/2009 a Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 6. 2009 čj. 2 T 207/2002-1009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v článcích 2 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z trestního spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 2 T 207/2002 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále též "nalézací soud) ze dne 20. 10. 2003 čj. 2 T 207/2007-748 byl stěžovatel (i spoluobžalovaný) uznán vinným trestným činem podle §125 odst. 1 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění relevantním pro rozhodnutí ve věci stěžovatele) a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč. Z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), usnesením ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 2 To 702/2004 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 čj. 2 T 207/2002-891 rozhodl o vině a trestu u stěžovatele shodně jako ve svém prvním rozsudku. Spoluobžalovaného obžaloby zprostil. Odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 16. 11. 2007 sp. zn. 2 To 118/2007 zamítl. Z podnětu dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 5 Tdo 845/2008 shora citovaná rozhodnutí soudů zrušil a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 6. 2009 čj. 2 T 207/2002-1009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření podle §125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Odsouzen byl znovu k peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč (náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce). Rozsudek nalézacího soudu napadl stěžovatel opět odvoláním, které bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 2 To 230/2009.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání odmítnuto. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 5 Tdo 13/2010 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti v záhlaví citovaným rozhodnutím nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že - ve srovnání s obžalobou - byl zúžen časový rozsah skutkové věty, bylo vypuštěno, že měl ohrozit i řádné vymáhání daní a naopak byl popis skutku doplněn o seznam věřitelů společnosti CZH; znalec nebyl schopen uvést, v jakém rozsahu ohrozil majetková práva věřitelů; ze tří jednatelů společnosti CZH byl jeden obžaloby zproštěn a jednáním třetího jednatele se soudy nezabývaly vůbec; stíhaným jednáním se neobohatil na cizí úkor; jednání popsané ve skutkové větě nelze subsumovat pod znění §125 odst. 1 tr. zák; státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Olomouci, který se zúčastnil odvolacího řízení dne 31. 8. 2009, mohl být ve věci podjatý; soudy obou stupňů nenaplnily závazná doporučení z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008. Závěrem stěžovatel konstatoval, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů.
IV.
Po posouzení argumentů stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti a po důkladném seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
Podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů, v polemice stěžovatele s napadenými rozhodnutími o tom, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy soudy vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu.
V.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatňoval stěžovatel v průběhu celého trestního řízení a zejména je uplatnil v odvoláních a v dovoláních, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněními těchto opravných prostředků. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud, posuzující spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do komplexu jeho ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak již shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel. Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Okresní soud v Jeseníku v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Pozornost věnoval právní kvalifikaci prokázaného jednání, naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, kterým byl stěžovatel uznán vinným a výroku o trestu.
Odvolací soud se velmi podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání vztahujícími se ke zjištěnému skutkovému stavu, zpřesněnému znění skutkové věty (včetně zachování totožnosti skutku) a užité právní kvalifikaci.
Mimořádnou pozornost věnovaly oba soudy výroku o trestu u stěžovatele, a to především s přihlédnutím k délce trestního řízení v posuzované věci (str. 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 9 usnesení odvolacího soudu) se závěrem, že právě s ohledem na délku trestního řízení byl stěžovateli uložen toliko trest peněžitý při spodní hranici trestní sazby, tj. trest výrazně mírnější, než by byl uložený za situace, kdy by trestní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě.
Rovněž Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích o dovoláních vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele. V napadeném usnesení přezkoumatelným způsobem rozvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry soudů prvních dvou stupňů, učiněnými v návaznosti na předchozí skutková zjištění. Zdůraznil přitom, že nalézací soud se při třetím projednání věci beze zbytku řídil pokyny obsaženými v rozhodnutí dovolacího soudu a náležitým způsobem napravil vady, vytknuté mu v řízení o prvním dovolání stěžovatele. Vypořádal se rovněž s námitkou týkající se údajné podjatosti státního zástupce činného v odvolacím řízení.
VI.
Ústavní soud tedy shrnutě konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými v ústavní stížnosti se soudy odvolací a dovolací zákonným způsobem vypořádaly a své závěry v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily; na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje, nemaje za potřebné znovu formalisticky opakovat, co již bylo obecnými soudy ve stěžovatelově věci přiléhavě a ústavně konformně řečeno.
Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že znamená právo na rozhodnutí ve věci příznivé pro stěžovatele. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani pochybení, která by svědčila o zásahu do dalších základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, či jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů proto v dané věci splněny nebyly.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu