ECLI:CZ:US:2010:4.US.141.09.1
sp. zn. IV. ÚS 141/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 č. j. 20 Co 366/2008-85 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 5. 2008 č. j. 4 C 288/2007-70, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení, případně náhrady za omezení vlastnického práva k bytu, v němž vedlejší účastník (žalovaný) bydlel, a to ve výši 55.908,- Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník v předmětném období (tj. od 1. 11. 2004 do 31. 7. 2005) platil za užívání bytu regulované nájemné a odmítal návrhy stěžovatele na zvýšení nájemného, přestože regulační vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), byla k 31. 12. 2001 Ústavním soudem jako protiústavní zrušena. Požadovaná částka představuje rozdíl mezi místně obvyklým tržním nájemným a skutečně placeným regulovaným nájemným. Rozsudkem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 4 C 288/2007-70 Okresní soud Praha - západ po provedeném podrobném dokazování žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že ze žádného právního předpisu nelze dovodit povinnost vedlejšího účastníka platit vyšší nájemné a neshledal tedy ani právní důvod vzniku bezdůvodného obohacení. Ke stěžovatelem podanému odvolání se Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2008 č. j. 20 Co 366/2008-85 ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil. Oba obecné soudy dospěly v uvedených rozhodnutích k závěru, že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, protože nebyly naplněny podmínky ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Argumentovaly přitom názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1342/2008 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, že nápravu lze zjednat pouze tak, že soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoli však zpětně, zvýší nájemné z bytu.
3. Podle stěžovatelova názoru je argumentace obecných soudů právně vadná, protože nevede ke zjednání nápravy v žalovaném období. Stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že nevyužil možnosti ochrany svého vlastnického práva podáním žaloby na zvýšení nájemného do budoucna, neboť by se podle jeho názoru tímto postupem nápravy nedomohl. Stěžovatel dále argumentuje především několika nálezy Ústavního soudu, zejména pak nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05, podle něhož jsou obecné soudy povinny vyplnit právní mezeru a vlastní judikaturou poskytnout ochranu vlastnickému právu pronajímatelů. Obecné soudy však podle stěžovatele setrvávají na zachovávání protiústavního stavu, což odůvodňují „obyčejnými“ protivlastnickými zákony, přičemž již v nálezu sp. zn. Pl ÚS 20/05 plénum Ústavního soudu uvedlo, že obecné soudy chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických osob poté, co jim Ustavní soud otevřel svými rozhodnutími v tomto směru cestu. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2009 pak stěžovatel vyslovuje názor, že nález I. ÚS 489/05 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb., řeší naprosto odlišnou právní situaci a jsou proto pro posouzení stěžovatelovy věci nepřípadné.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 4 C 288/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ.
5. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že vlastní posouzení věci uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, na které v celém rozsahu odkazuje.
6. Taktéž Okresní soud Praha – západ ve svém vyjádření plně odkazuje na argumentaci soudu prvního i druhého stupně uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí. S argumentací odvolacího soudu se okresní soud zcela ztotožňuje a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně bezdůvodné.
7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval rolí obecných soudů při rozhodování sporů vyvolaných žalobami majitelů bytů stran výše nájemného za situace, která nastala po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. Ústavním soudem. Zejména v plenárním nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 40, nález č. 47, str. 389, vyhlášeném pod č. 252/2006 Sb.], připomínaném i stěžovatelem, vyjádřil Ústavní soud v souvislosti s tehdejším nežádoucím stavem vyvolaným dlouhodobou nečinností zákonodárce v této oblasti povinnost obecných soudů poskytnout proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů pronajímatelů tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo v tomto ohledu k diskriminacím různých skupin právních subjektů.
10. Návazně po shora zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vydal Ústavní soud řadu rozhodnutí, jež zaznamenala určitý vývoj problematiky nájemného. Ve stěžovatelem připomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 80, str. 59) Ústavní soud myšlenky vyslovené ve shora zmíněném plenárním nálezu dále rozvinul. Uvedl, že „z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vyplývá, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. … K tomu Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.“
11. S ohledem na některé rozdílnosti v právních závěrech rozhodovací praxe Ústavního soudu se k problematice regulovaného nájemného vyjádřilo i plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.). K otázce projednávané ústavní stížnosti se v tomto stanovisku pléna Ústavního soudu konstatuje: „Dle přesvědčení Ústavního soudu pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá. Už vůbec nelze oporu pro tento názor hledat v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), v němž se naopak výslovně konstatuje, že „je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou“.
12. V posuzované věci se stěžovatel nedomáhal zvýšení nájemného, ale rozdílu mezi místně obvyklým tržním nájemným a regulovaným nájemným za dobu před podáním žaloby. Takové právo však ve světle shora uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovateli proti nájemci nepřísluší, bez ohledu na to, zda by mělo být právně kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení, náhrada za omezení vlastnického práva či jakkoliv jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1254/08, sp. zn. II. ÚS 779/09, sp. zn. IV. ÚS 256/06 a sp. zn. III ÚS 676/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry pléna učiněné ve stanovisku, jímž je čtvrtý senát při svém rozhodování zcela vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), je tak třeba vztáhnout i na případ stěžovatele, a to i přesto, že soudkyně čtvrtého senátu Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska. Čtvrtému senátu nezbývá než konstatovat, že v posuzované věci soudy obou stupňů rozhodly v souladu s právním názorem vysloveným v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu.
13. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu