ECLI:CZ:US:2010:4.US.1687.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1687/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 13, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 5 C 2275/2007-77 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2010 sp.zn. 38 Co 259/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou zakotvena zejména v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, aby byla jeho matce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) stanovena povinnost platit mu výživné 2.500,- Kč měsíčně a to od 1. 12. 2007 (předcházející výše výživného byla stanovena na částku 1.000,- Kč). Stěžovatel obecným soudům v této souvislosti zejména vytýká, že nesprávně posoudily jeho schopnost samostatně se živit [jeho příjmy z činností prováděných v rámci živnosti jsou minimální, většinu potřeb stěžovatele hradí jeho otec, se kterým žije] a nezohlednily rovněž zátěž, kterou pro něj představuje studium vysoké školy, byť toto soukromé vzdělávací zařízení vyučuje i formou, která je na přítomnost ve škole méně náročná [právě takovou formu studia absolvuje stěžovatel].
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí k ní přiložená, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Hodoníně i Krajským soudem v Brně, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Oba soudy zcela jasně a logicky odůvodnily, proč stěžovatelovu návrhu na zvýšení výživného nevyhověly. Ústavní soud nemá, co dalšího by k věci dodal.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu