ECLI:CZ:US:2010:4.US.1876.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1876/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu T. R., bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2010, sp. zn. 7 To 5/2010, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. prosince 2009, č.j. 21 T 101/2009-888, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, z nějž nebylo patrné, jaké rozhodnutí napadá, když uvedl, že brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž byl dne 9. prosince 2009 odsouzen pod sp. zn. 21T/103-888. Navrhovatel uvedl, že soud nevzal v potaz všechny dostupné podklady, nezabýval se odůvodněním odvolání ani nepřečetl výpověď zaslanou navrhovatelem soudu dne 27. ledna 2010. Soud se rovněž nezabýval rozporností výpovědí svědků.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, jaké rozhodnutí vydal Krajský soud v Plzni ve věci navrhovatele vztahující se k uvedenému datu či k uvedené spisové značce. Z informací poskytnutých Krajským soudem v Plzni Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl odsouzen Okresním soudem v Chebu rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č.j. 21 T 101/2009-888, o odvolání navrhovatele rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. února 2010, sp. zn. 7 To 5/2010. Okresní soud v Chebu pak Ústavní soud sdělil, že uvedená rozhodnutí byla napadena dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, jemuž byl zaslán příslušný spis. Na žádost Ústavního soudu zaslal Nejvyšší soud ČR kopii dovolání, kterou navrhovatel podal prostřednictvím obhájce. V tomto podání brojil navrhovatel proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. prosince 2009, č.j. 21 T 101/2009-760, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2010, sp. zn. 7 To 5/2010. Jak následně Ústavní soud zjistil, na č.l. 760 dotčeného spisu Okresního soudu v Chebu je založeno vazební usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 15. září 2009. Dne 9. prosince 2009 vydal Okresní soud v Chebu další usnesení týkající se vazby (č.l. 884) a následně rozsudek č.l. 888. Jak je z uvedeného patrné, navrhovatel se nekvalifikovaně obrátil na Ústavní soud s podáním směřujícím proti rozhodnutím, která napadl prostřednictvím obhájce rovněž dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný navrhovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2010
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka