ECLI:CZ:US:2010:4.US.1991.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1991/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem, AK se sídlem tř. ČSA 556, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 2. 2007 čj. 8 C 214/97-429, výroku II., a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2009 čj. 20 Co 296/2008-481, 20 Co 67/2008-481, výroku I. v jeho zamítavé části, a výroků III., IV. a V., za účasti 1) Okresního soudu v Náchodě a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) V. V., 2) J. P. a 3) Ing. V. G., všech zastoupených Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, AK se sídlem Smilova 500, 530 02 Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Hradci Králové, že změnou rozsudku Okresního soudu v Náchodě a zamítnutím žaloby co do částky 7 908,50 Kč porušil zákon, neboť nerozhodl v souladu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele soud při rozhodování o bezdůvodném obohacení opomněl pozemek p. č. 542/3 o výměře 9 m2, který vedlejší účastníci zabrali a oplotili a o kterém se soud zřejmě domníval, že spadá pod režim pozemků vypořádaných věcným břemenem, a rovněž stěžovateli nepřiznal nárok za užívání části pozemku p. č. 544 o výměře 2 m2.
Stěžovatel dále zpochybnil svoji povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení v soudem stanovené výši. Poukázal na chybu při jejich výpočtu i na nesprávnou úvahu soudu o míře úspěchu a neúspěchu ve věci, které navíc označil za mechanické. Za správný označil postup Okresního soudu v Náchodě, který s přihlédnutím ke specifikům řízení opakovaně aplikoval ustanovení §142 odst. 3 či §150 o. s. ř. až do doby, kdy ho Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z června 2006 zavázal rozhodovat o nákladech řízení pouze podle poměru úspěchu a neúspěchu. Vysvětlení, proč byla aplikace těchto ustanovení o. s. ř. vyloučena, obecné soudy nepodaly a z tohoto pohledu stěžovatel považoval napadené rozsudky v této části za nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné a neodpovídající hledisku materiální spravedlnosti. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že nevzaly v úvahu specifika věci, za kterou považoval zejména to, že příčinou zamítnutí jeho žaloby na přiznání ušlého zisku ve výši 191 667,- Kč byla objektivní okolnost - rozhodnutí Nejvyššího soudu z července 2001, v důsledku kterého stěžovatel ztratil aktivní legitimaci k vedení sporu o ušlý zisk, a dále důkazní složitost, problematické stanovení plošné výměry pozemků zabraných vedlejšími účastníky či výše ročního nájemného. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že jeho nárok byl od počátku oprávněný a jeho neúspěch ve věci by měl být i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve všech směrech zohledněn.
II.
Okresní soud v Náchodě v podání ze dne 23. 2009 zcela odkázal na obsah napadeného rozsudku a jeho odůvodnění s tím, že se k obsahu ústavní stížnosti podrobněji vyjadřovat nebude, neboť soudkyně, která ve věci rozhodovala, již u okresního soudu nepracuje.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2010 k námitce, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, konstatoval, že původně byl předmětem žaloby tvrzený nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejším účastníkům za užívání jeho pozemku za dva roky před zahájením soudního řízení. V průběhu řízení však stěžovatel žalobu opakovaně měnil a okresní soud jeho návrhům vyhovoval, často aniž by žaloba měla veškeré náležitosti a bylo z ní patrno, za jaké období, užívání jakých pozemků a v jaké výši za m2 je bezdůvodné obohacení požadováno. V důsledku tohoto postupu se stal předmět řízení značně nepřehledným a stěžovatel poté postupoval tak, že předmětem řízení učinil v podstatě určitou finanční částku, jejíž výši vypočítával vždy různým způsobem, přitom vycházel vždy i z různé částky požadované jako bezdůvodné obohacení za m2 (od 20 Kč po 500 Kč). K vyjasnění došlo při jednání Okresního soudu v Náchodě v lednu 2004, na kterém stěžovatel uvedl, za které pozemky požaduje bezdůvodné obohacení. Tímto skutkovým tvrzením byl nalézací i odvolací soud vázán při rozhodování, což znamenalo, že bezdůvodné obohacení za tvrzený přístup po jiných pozemcích mu nemohlo být přiznáno. K výši částky bezdůvodného obohacení, kterou stěžovatel vypočetl v ústavní stížnosti, krajský soud poznamenal, že představuje více jak polovinu částky, která byla předmětem odvolacího řízení, z čehož je patrno, že k jejímu výpočtu stěžovatel dospěl opět zcela jiným způsobem nově použitým pouze pro účely ústavní stížnosti.
Kritiku rozhodnutí o nákladech řízení Krajský soud v Hradci Králové označil za zavádějící a připomněl, za jakých okolností začali vedlejší účastníci užívat předmětné pozemky, pročež jim nelze vytýkat, že pro ně byla situace nepřehledná. Krajský soud upozornil, že stěžovatel před podáním žaloby a před jejím rozšiřováním nevyzval vedlejší účastníky k vydání bezdůvodného obohacení, což znamenalo, že v době jejich podání nebyly důvodné, neboť pohledávky stěžovatele za vedlejšími účastníky nebyly splatné, částečně neúspěšný byl též i proto, že předmětem řízení učinil nárok již promlčený. Krajský soud opakovaně odkázal na naprostou nepřehlednost žalob, jejichž vady nebyl stěžovatel schopen odstranit ani přes opakované výzvy ze strany odvolacího soudu.
Ke stěžovatelem požadované výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemků (100 Kč za m2) krajský soud uvedl, že podle již ustálené rozhodovací praxe vyšel z toho, že bezdůvodné obohacení za užívání cizí věci představuje částku, za kterou by bylo možno v daném místě a čase obdobné pozemky pronajmout, v daném případě to byla částka 1 až 3 Kč/m2/rok. Soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel byl nepochybně schopen porovnat výši svého požadavku s cenami reálnými v daném místě a čase a jeho zcela nereálné požadavky nebylo možné při rozhodování o nákladech řízení odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř. zohlednit. Krajský soud dále poukázal na to, že značnou část žalobou uplatněného, avšak nároku, se kterým nebyl stěžovatel úspěšný, byl nárok na vydání ušlého zisku. Žaloba byla zamítnula rozsudkem okresního soudu s odůvodněním, že stěžovatel nemá právo na vydání zisku, který žalovaní měli z provozu malé vodní elektrárny (dále jen "MVE"). Pokud stěžovatel poukázal na to, že podkladem pro podání této žaloby bylo nesprávné rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a na něj navazující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které mu k jeho návrhu nesprávně přikázalo stavbu MVE do vlastnictví za situace, kdy ta částečně stála a stojí na pozemku vedlejších účastníků, nepovažoval krajský soud námitku za důvodnou. Uvedl, že i kdyby stěžovatel skutečně vlastníkem stavby MVE a vedlejší účastníci by ji užívali bez právního důvodu, měl by žalobce nárok na bezdůvodné obohacení představující výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, nikdy by však neměl a nemohl mít nárok na zisk z provozu MVE.
Krajský soud dále vyložil, proč v projednávané věci neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a v tomto směru odkázal na shora uvedené důvody, které byly rovněž prezentovány v jeho předcházejících rozhodnutích.
Vedlejší účastníci, v řízení před obecnými soudy žalovaní, ve společném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2010 navrhli odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Ve věci samé, tj. zamítnutí části požadovaného nároku co do částky 7 908,50 Kč, poukázali na to, že v dané fázi řízení odvolací soud rozhodoval pouze o nároku stěžovatele spojeného s přístupem k MVE, a to v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 652/06, kterým byl soud zavázán řádnou aplikací a interpretací §60 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), z čehož dovodili, že stěžovatel napadl otázku již rozhodnutou. Stran náhrady nákladů řízení vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatel účelově využil chyby v psaní vzniklé při pořizování písemného vyhotovení rozsudku. Uvedli, že odvolací soud vycházel z propočtů náhrady nákladů vedlejších účastníků provedených okresních soudem, které stěžovatel nenapadl, a přestože odvolací soud úspěch stěžovatele ve věci ponížil o další cca 3 % z žalované částky, přiznané náklady nenavýšil. K zamítnutí žaloby v rozsahu 191 667,- Kč vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatel v této souvislosti užívá právní kvalifikaci svého nároku jako vydání ušlého zisku či náhrady škody, stěžovatel však licenci k provozu MVE neměl, nemohl tedy vyrábět a prodávat el. energii, a tudíž nemohl žádný zisk vytvářet. Podle vedlejších účastníků byl neúspěch stěžovatele dán tím, že podal od počátku nedůvodnou žalobu. Tvrzenou složitost sporu vedlejší účastníci nepřímo odmítli a poukázali na konkrétní chování a přístup stěžovatele ve sporu a uvedli další podrobnosti týkající se rozhodnutí o zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejších účastníků.
Stěžovatel v podrobně koncipované replice k vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejších účastníků řízení připustil, že svůj nárok měnil, avšak vždy tak činil v souvislosti s nabíhajícím časovým užíváním pozemků vedlejšími účastníky a jejich upřesňujícími tvrzeními o rozsahu užívání. Nikdy však nepožadoval 500,- Kč/m2/rok, vždy se jednalo o částku 100,- Kč/ m2/rok a po zrušujícím nálezu Ústavního soudu s omezením na 20,- Kč/m2/rok za pozemky používané k přecházení. Stěžovatel poukázal na rozdílná vyjádření vedlejších účastníků o rozsahu jimi užívaných parcel, stejně jako i rozdílná znalecká zjištění, a konstatoval, že nebylo možné po něm spolehlivě požadovat, aby sám jednoznačně stanovil, které veškeré pozemky vedlejší účastníci užívají. Nepřehlednost mu nelze vytýkat ani ve vztahu k běžnému nájemnému, které za užívané pozemky požadoval, neboť v ceně nájmu se rozcházeli i znalci. Stěžovatel kritizoval Krajský soud v Hradci Králové za to, že se přiklonil k nájmu okrajově zmiňovaném a sjednaném podle vyhláškových cen ve výši 1 - 3 Kč/ m2, a zcela odhlédl od důkazů směřujících k nájmu vyššímu než 50 Kč. Nevzal rovněž v úvahu, že korunové údaje byly uváděny ve výši platné v polovině 90. let, ačkoliv v době vynesení rozsudku se hladina cen nájemného posunula výrazně výš. Stěžovatel uvedl, že v současné době má k dispozici stanoviska jiných znalců a realitních kanceláří, podle kterých se srovnatelné nájemné pohybuje nad 170,- Kč/m2/rok a po přihlédnutí k jedinečnosti pozemku a výnosnosti podnikatelského zařízení a pozemku lze očekávat i vyšší.
Úvahu Krajského soudu v Hradci Králové, podle které vedlejší účastníci předpokládali, že mohou stěžovatelovy pozemky užívat bezplatně, neboť jsou vedeny jako veřejná zeleň, stěžovatel označil za nesprávnou, neboť takový závěr nemá oporu ani v zákoně, ani v provedených důkazech. Zdůraznil, že od počátku po vedlejších účastnících požadoval bezdůvodné obohacení za užívané pozemky ať zastavěné, oplocené či používané k přístupu k malé vodní elektrárně v rozsahu 93,23 m2, s výhradou pozdějšího upřesnění znaleckým posudkem. V rozšíření žaloby z ledna 2004 vycházel ze znaleckého posudku znalce D. Vedlejší účastníci navíc sami prohlásili, že požadují pozemky ve výměře 92 m2, v této výměře byly tehdy značené pozemky 543/3 - 25 m2, 543/4 - 4 m2, 543/2 - 49 m2, 543/2 - díl "b" neoplocený - 12 m2 , část p.p.č. 544 - díl "c" - 2 m2. Stěžovatel rozšířil žalobu i o díl "d" z p.p.č. 542/2 - 15 m2, protože se mělo za to, že vedlejší účastníci musí využívat ještě pozemek kolem stavby k úpravě a údržbě. Vyloučil však, že by v tomto rozšíření nebyl rozsudkem krajského soudu nepřiznaný díl "c" z p.p.č. 544 (2 m2) a později oddělená p.p.č. 542/3 - 12 m2, v době rozšíření žaloby neoddělená součást p.p.č. 543/2. Poukázal na to, že posledně jmenovaný pozemek nebyl nikdy sporován, a i když ho později prodal A. F., do dne prodeje mu za něj náleží bezdůvodné obohacení. Stěžovatel zopakoval, že tento pozemek nebyl zatížen věcným břemenem a krajský soud jej vypustil i z bezdůvodného obohacení za dobu, kdy byl užíván jako oplocený vedlejšími účastníky. Stěžovatel má tak za to, že o žalobě nebylo v celém rozsahu rozhodnuto, rozsudkem krajského soudu byl zkrácen o 11 m2 výměry a s ní spojený nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel vysvětlil, jak nahlíží na nepřehlednost v řízení a vyložil důvody svého procesního postupu. Zmínil rovněž možný úspěch se žalobou na vydání ušlého zisku z malé vodní elektrárny, jejímž vlastníkem se stal z rozhodnutí soudu po dobu cca tří let, kdy však poté rozhodnutím jiného soudu své vlastnictví zpětně pozbyl.
K náhradě nákladů řízení stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s tím, aby důvodem pro odepření aplikace ustanovení §150 o. s. ř. byla soudem vytýkaná nepřehlednost, kterou nezavinil, a nereálnost výše jeho požadavku, která byla dle jeho názoru obvyklá a závisela na znaleckém posudku. Případnějším se mu jevil postup Okresního soudu v Náchodě, který v předchozích rozsudcích přiznal jak právo na náhradu nákladů řízení, tak i aplikoval §150 o. s. ř. Stěžovatel také uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové i vedlejší účastníci zmínili řízení o odstranění neoprávněné stavby malé vodní elektrárny, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 203/2001, a poukázal na to, že v tomto řízení krajský soud bez návrhu aplikaci §150 o. s. ř. připustil, přestože stěžovatel byl zcela úspěšný v základu žaloby (stavba byla neoprávněná) a úspěšný i v druhé části (požadavek na odstranění stavby). Stěžovatel připomněl, že judikatura je jednotná v tom, že tam, kde jde o judicium duplex a způsob vypořádání určitého vztahu, nezávisí na požadavku stěžovatele, že v této části se při jiném než požadovaném vypořádání, nejedná o neúspěch ve věci. Přesto krajský soud v tomto případě považoval původní žalobu na přikázání do vlastnictví z roku 1991 (změněnou v roce 2001) za neúspěch ve věci; posouzení nároku na náhradu nákladů řízení ve dvou souvisejících sporech, vždy proti stěžovateli bez ohledu na to, zda je či není úspěšný, je proto přinejmenším diskutabilní.
V závěru repliky stěžovatel odkázal na svoji původní stížnost, jejíž podrobné odůvodnění stručně zrekapituloval, a navrhl, aby Ústavní soud s přihlédnutím ke své rozhodovací praxi (nálezy sp. zn. IV.ÚS 1/04, I. ÚS 257/05, IV.ÚS 2696/08) rozsudky okresního a krajského soudu v napadené části zrušil.
III.
Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 214/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných vedlejších účastnících vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemků či jejich částí v k. ú. Hronov. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, až Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 žalobě vyhověl a zavázal vedlejší účastníky povinností zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 32 828,50 Kč se stanovenými úroky z prodlení. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil skutkový stav a vymezil, v jakém rozsahu a po jakou dobu vedlejší účastníci užívali konkrétní pozemky ve vlastnictví stěžovatele (č.l. 353, první odstavec shora) a výši bezdůvodného obohacení odvodil od výše obvyklého nájmu 60 Kč/m2 /rok. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastníci zaplatili stěžovateli částku 22 800,- Kč za užívání 64 m2 pozemků za období do 27. 4. 2006, a proto Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2006 v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Proti povinnosti hradit zbývající částku ve výši 10 028,50 Kč s vyčíslenými úroky z prodlení se vedlejší účastníci ohradili. Odvolací soud shledal jejich odvolání důvodným a rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), ve zbývající části (úroky z prodlení) rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Zrušující výrok odůvodnil krajský soud poukazem na příslušná ustanovení vodního zákona, ze kterých usoudil, že vedlejší účastníci jako provozovatelé MVE k ní mají právo přístupu zdarma. Okresní soud v Náchodě následně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o úhradě úroků z prodlení v soudem stanovené výši (výrok I.), zavázal stěžovatele povinností zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 139 197,- Kč (výrok II.) a oběma stranám sporu uložil povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé státu (výrok III.).
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě se odvolal jak stěžovatel (do náhradově nákladových výroků), tak i vedlejší účastníci (do všech výroků). Dne 21. 11. 2007 Ústavní soud nálezem sp. zn. IV.ÚS 652/06 zrušil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z června 2006 z důvodu ústavně nekonformního výkladu ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona. V otázce výše náhrady za užívání pozemků Ústavní soud obecný soud nikterak nelimitoval, konstatoval však, že rozsah a intenzita omezení vlastnického práva stěžovatele průchodem vedlejších účastníků přes jeho pozemek se jeví být výrazně nižší ve srovnání s omezením u pozemků, které vedlejší účastníci pro účely provozu MVE zastavěli či oplotili. Analýzu kvantifikující rozsah a intenzitu omezení vlastnického práva stěžovatele Ústavní soud ponechal na obecném soudu.
V průběhu odvolacího řízení se účastníci pokusili o dohodu vypořádávající spornou výši úroků z prodlení a po kasačním nálezu Ústavního soudu dosud nepřisouzenou výši bezdůvodného obohacení. Stran nároku na vydání bezdůvodného obohacení za přístup k malé vodní elektrárně původně Okresním soudem v Náchodě přiznané ve výši 10 028,50 Kč se účastníci nedohodli, a proto jej Krajský soud v Hradci Králové posoudil sám. Jeho výši stanovil sumou 2 120,- Kč a v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu z prosince 2005 ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, ve zbývající části (tj. co do částky 7 908,50 Kč a ohledně příslušenství z částky 10 028,50 Kč) rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Na základě dohody účastníků ohledně výše úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě z února 2007 a zavázal vedlejší účastníky povinností zaplatit stěžovateli na úrocích z prodlení částku 19 689,- Kč (výrok II.). O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl tak, že zavázal stěžovatele zaplatit každému z vedlejších účastníků na nákladech řízení před okresním soudem částku 46 399,- Kč (výrok III.), každému z vedlejších účastníků uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě na nákladech řízení částku 341,- Kč (výrok IV.), stěžovateli stanovil tutéž povinnost ve výši 9 198,- Kč (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI).
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavně právních námitek stěžovatele opřených o čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny tvořil jeho nesouhlas se zamítnutím žaloby co do částky 7 908,50 Kč, neboť dle stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové při svém rozhodování opomněl vypořádat pozemek p. č. 542/3 o výměře 9 m2 a část pozemku p. č. 544 (část c) o výměře 2 m2 a nerozhodl tak v souladu se skutkovým zjištěním. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, Okresní soud v Náchodě zjistil skutkový stav na základě provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku znalce Ing. K. D. Označení pozemkových parcel a jejich výměru, jakož i způsob jejich užívání vedlejšími účastníky okresní soud podrobně popsal shodně v rozsudcích ze dne 9. 2. 2004, č.l. 245, a ze dne 22. 12. 2005, č.l. 353, shodně také vycházel z částky 60,- Kč/m2/rok při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vedlejšími účastníky. Posledně citovaným rozsudkem Okresní soud v Náchodě určil výši bezdůvodného obohacení částkou 32 828,50 Kč. Vedlejší účastníci zpochybnili, že by užívali pozemky stěžovatele v soudem zjištěném rozsahu a stěžovateli uhradili částku 22 800,- Kč za užívání 64 m2, na kterých se nachází MVE v jejich vlastnictví. Po úhradě shora uvedené částky a po kasačním nálezu Ústavního soudu Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal správnost původního rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě, jímž byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit stěžovateli zbylých 10 028,50 Kč za přístup k MVE. Krajský soud s odkazem na důkazy provedené okresním soudem a zejména vyjádření právního zástupce stěžovatele při jednání dne 12. 1. 2004 (č.l. 221) shledal důvodným pouze požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za přístup vedlejších účastníků k MVE v rozsahu 12 m2 [pozemek p. č. 543/2, označený ve znaleckém posudku znalce D. jako díl b)], tj. ve výši 2 120,- Kč.
Pokud stěžovatel namítl, že Krajský soud v Hradci Králové při svém výpočtu pominul pozemek p. č. 542/3 o výměře 9 m2, pak Ústavní soud zjistil se soudního spisu, že pozemek tohoto označení a výměry vznikl na základě geometrického plánu z ledna 2005 po rozdělení a sloučení konkrétně označených pozemků stěžovatele v souvislosti s jejich darováním synu A. F. na základě darovací smlouvy z února 2005. Jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, předmětem řízení bylo období, kdy vlastníkem původní (dosud nerozdělené a nepřečíslované) pozemkové parcely byl stěžovatel.
K námitce, že Krajský soud v Hradci Králové opomněl přiznat stěžovateli nárok za užívání části pozemku p. č. 544 o výměře 2 m2, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud toto neopomněl, ale vyšel z prohlášení stěžovatele, že z tohoto pozemku nájem nepožaduje. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ve svém sdělení krajskému soudu ze dne 25. 3. 2009 uvedl, že předmětem rozhodování by měla být náhrada za bezdůvodné obohacení za 28 m2 pozemků, je však třeba poznamenat, že vyjasnění, v jakém rozsahu je stěžovatelův návrh důvodný, bylo právě předmětem rozhodnutí krajského soudu. Ostatně sama bagatelita zde uvedeného stěžovatelova požadavku zjevně svědčí pro závěr o neschopnosti zasáhnout do základních práv stěžovateli garantovaných ústavním pořádkem.
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě ověřil, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatele. Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci samé pochybení mající charakter extrémního excesu, a proto je z ústavně právního hlediska aproboval. Porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že těmto kautelám obecné soudy dostály.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, přestože tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být sama o sobě předmětem ústavní ochrany, neboť samotné právo na náhradu nákladů řízení má pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález III.ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 23) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Postup Krajského soudu v Hradci Králové podle ustanovení §224 odst. 2 za použití §142 odst. 2 o. s. ř. byl v souladu se zásadami, kterými se řídí rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, tj. podle úspěchu ve věci; naopak postup podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., kterého se stěžovatel domáhal, je postupem výjimečným. Krajský soud v Hradci Králové ve svém v pořadí prvním zrušujícím rozsudku ze dne 14. 6. 2002 (č.l. 166) ostatně vyložil, proč považuje aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. ve stěžovatelově věci za nesprávnou.
V projednávané věci krajský soud zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalovaným náklady řízení před okresním soudem ve stejné výši, jakou stanovil soud prvého stupně v rozsudku ze dne 15. 2. 2007 (čj. 8 C 214/97-429). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k předmětné částce. Přezkum výpočtu, v jakém rozsahu byla ta která strana sporu úspěšná či neúspěšná, není, jak shora uvedeno, věcí Ústavního soudu, stejně tak jako náprava případných početních chyb.
Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy neodůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhu na aplikaci §150 o. s. ř. a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 814/08 (dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje výjimečnost použití moderačního oprávnění obecných soudů, které jim umožňuje při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, a setrvává na stanovisku, že to jsou především obecné soudy, které nejlépe znají okolnosti toho kterého případu, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357). V nálezu sp. zn. II.ÚS 814/08, na který stěžovatel poukázal, se Ústavní soud zabýval otázkou vytvoření procesního prostoru pro účastníky řízení za účelem vyjádření se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a možnosti vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit, se kterými je soud povinen se v rozhodnutí vypořádat. Podle odůvodnění citovaného nálezu je zřejmé, že Ústavní soud v dané věci zohlednil nejen okolnosti sporu a situaci stěžovatele, ale zdůraznil především to, že obecný soud nereagoval na odvolací námitky, jejichž součástí byl nejen návrh na použití moderačního práva soudu, ale zejména námitka zpochybňující výši a účelnost prostředků vynaložených protistranou na nákladech řízení. Ve stěžovatelově případě k takové situaci nedošlo.
Okresní soud v Náchodě rozhodoval celkem čtyřikrát, avšak již po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku byl Krajským soudem v Hradci Králové zavázán postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.; pokyn, aby soud prvého stupně rozhodoval o nákladech řízení podle úspěchu ve věci, opakoval odvolací soud ve všech svých dalších kasačních rozhodnutích. Stěžovateli tak byl postoj krajského soudu k této otázce znám a z reakce krajského soudu lze konstatovat, že se jeho námitkami, nepochybně zahrnujícími i návrh na postup podle §150 o. s. ř. (č.l. 470 verte), zabýval. Skutečnost, že se k moderačnímu právu nalézací ani odvolací soud výslovně nevyjádřil, nepovažoval Ústavní soud za daných okolností případu za pochybení, které by bylo schopné přivodit jeho zásah.
Stěžovatel napadl ústavní stížností i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stran úhrady nákladů vzniklých státu. Proti výroku V. rozsudku, jímž bylo stěžovateli uloženo uhradit náklady ve stanovené výši, stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně neargumentoval. Ústavní soud po zjištění, že tyto náklady tvoří znalečné, k jehož úhradě byl stěžovatel v souladu s ustanovením §148 o. s. ř. zavázán v soudem určené výši, neshledal žádný důvod k jeho zrušení. K náhradově nákladovému výroku v odst. IV. rozsudku Ústavní soud konstatuje, že povinnost k úhradě nákladů řízení státu uložená vedlejším účastníkům stěžovatele nikterak nezavazuje a tudíž není ani schopna zasáhnout do jeho práv, či je jakkoliv porušit. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí lze na stěžovatele nahlížet jako na osobou neoprávněnou k podání návrhu na jeho zrušení a ústavní stížnost v této části odmítnout rovněž i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručujícího rovnost účastníků řízení Ústavní soud neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel se osobně či prostřednictvím právního zástupce účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy protistrany a čerpal opravné prostředky. Nic, co by nasvědčovalo znevýhodnění stěžovatele, neshledal; opak stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jim jsou předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se dohodnout a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů), že soud zpravidla přisvědčí jen jedné straně. Výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu