ECLI:CZ:US:2010:4.US.1997.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1997/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, AK advokátem, se sídlem Chrastavská 273/30, 460 01 Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 2. 2010 č. j. 0 Nt 655/2009-42 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010 č. j. 11 To 193/2010-56 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanoveními čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel, jemuž bylo napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Semilech uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě, namítal, že ačkoliv ze znaleckých posudků vyplývala jeho omezená způsobilost chápat smysl trestního řízení, nebyl v přípravném řízení zastoupen obhájcem. Jednalo se přitom o případ nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 2 trestního řádu, neboť vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného byly pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti nejsou hmotněprávní námitky proti uložení ochranného léčení, nýbrž pouze námitka směřující proti skutečnosti, že stěžovatel nebyl v přípravném řízení zastoupen. K tomu Ústavní soud uvádí, že z obsahu vyžádaného spisu sp. zn. 0 Nt 655/2009 vyplývá, že stěžovatel tuto výhradu v předchozím řízení neuplatnil, ačkoliv k tomu měl - již zastoupen advokátem - hned několik příležitostí (srov. uvedený spis, č. l. 4 - 7, 20 - 22 aj.). Proto k této námitce, coby k novu uplatněnému až v řízení před Ústavním soudem, nemohlo být z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti přihlédnuto (k tomuto srov. kupř. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle své ustálené judikatury je však Ústavní soud vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti; proto přezkoumal napadená rozhodnutí i z jiných než namítaných hledisek.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy, a netvoří proto jakousi třetí (či v tomto případě čtvrtou) rozhodovací instanci. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud si je vědom toho, že ochranné léčení v ústavní formě je závažným omezením osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy, které za určitých okolností může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti jeho trvání. Je navíc nutné mít na paměti, že nejde o trest, nýbrž o ochranné opatření. Vzhledem k těmto skutečnostem je nutno zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody (srov. nález IV.ÚS 502/02, Sb. n. u., sv. 35, str. 257). Ochranné léčení tudíž může být uloženo pouze tehdy, pokud soud na základě přesvědčivých důkazů dospěje k závěru, že existuje vysoké riziko útoku na zájmy chráněné trestním zákonem; navíc musí jít o zájmy natolik závažné, aby odůvodnily omezení osobní svobody.
Ani s přihlédnutím ke shora zmíněným východiskům však Ústavní soud nemá proti napadeným rozhodnutím žádných ústavněprávních námitek. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v nich obsažené právní závěry nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu