ECLI:CZ:US:2010:4.US.2039.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2039/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, AK se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 5. 2010 čj. 115 C 283/2009-56 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 14. 7. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se M. K. (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") ze dne 10. 5. 2010, vydaný v řízení o zaplacení částky 3.286 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 5. 2010 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 3.286 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Jednalo se o úhradu nákladů na lékařské ošetření a léčení poškozené snachy D. K., vzniklých v důsledku jejího fyzického napadení žalovanou. Ke skutkovým závěrům soud dospěl z několika provedených důkazů, mj. přestupkovým spisem a znaleckým posudkem.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že učinil pro věc podstatný skutkový závěr z nepravomocného a odvolacím orgánem zrušeného rozhodnutí správního orgánu o přestupku. Již v průběhu řízení soud upozorňovala, že rozhodnutí o přestupku ze dne 6. 5. 2010 bylo v odvolacím řízení zrušeno a že dne 5. 8. 2010 bylo vydáno další rozhodnutí o přestupku, následně odvolacím orgánem potvrzené. Nové rozhodnutí sice také konstatovalo, že fyzicky napadla svoji snachu, nicméně na rozdíl od původního rozhodnutí již neobsahovalo slova "... a způsobila ji tak zranění ....". Z toho dovozovala, že za zranění snachy již nebyla odpovědná a že soud rozhodl nesprávně.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost hodnocení důkazů, interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací soud v napadeném rozhodnutích uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho závěrech Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. byl nalézací soud vázán (pravomocným) rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán přestupek a kdo ho spáchal, což se odrazilo i v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu obsahujícího na str. 2 odkaz na pravomocná rozhodnutí přestupkového orgánu. Měla-li stěžovatelka za to (jak naznačovala v ústavní stížnosti), že nalézací soud vycházel z nepravomocného rozhodnutí o přestupku, mohla postupovat podle ustanovení §228 a násl. o. s. ř., tj podat žalobu na obnovu řízení.
Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud dále již nezabýval (bližší ústavněprávní argumentací nedoloženým) tvrzením stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu