ECLI:CZ:US:2010:4.US.2306.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2306/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila v právní věci stěžovatelů K. F., V. K. a E. F., zastoupených Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4168/2008-279 ze dne 26. 5. 2010, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 914/2008-250 ze dne 23. 5. 2008 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 6 C 343/2006-221 ze dne 5. 12. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 343/2006, jenž si za účelem posouzení její důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 6 C 343/2006-221 ze dne 5. 12. 2007 zamítl žalobu stěžovatelů proti JUDr. B. T. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 1.301.732,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla stěžovatelům vzniknout pochybením vedlejšího účastníka při poskytování právních služeb v souvislosti se zamýšleným převodem jejich obchodních podílů ve společnosti PRACH-STAV, s. r. o. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé E. F. a V. K. odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 5 Co 914/2008-250 ze dne 23. 5. 2008 rozsudek okresního soudu, v rozsahu výroků, které se týkaly těchto stěžovatelů, jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 25 Cdo 4168/2008-279 ze dne 26. 5. 2010 odmítl jako nepřípustné dovolání týchž stěžovatelů, neboť neshledal naplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Všechna výše uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé svou ústavní stížností, v níž vyjádřili nesouhlas se závěry obecných soudů a předložili svůj vlastní náhled na projednávanou věc. Dle stěžovatelů nebyla pravdivá tvrzení obecných soudů, že vedlejší účastník jednal při podání návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku v souladu s pokyny svého klienta, obchodní společnosti PRACH-STAV, s. r. o., a že mezi nimi a vedlejším účastníkem neexistoval žádný právní vztah, tzn. že je vedlejší účastník vůbec nezastupoval. Stěžovatelé uvedli, že vedlejší účastník jednal jako jejich zmocněnec, neboť jim jako advokát poskytoval právní služby spočívající v přípravě a sepsání smluv o převodu obchodního podílu, byl tedy plně odpovědný za škodu, kterou jim svým jednáním v této souvislosti způsobil. Vedlejší účastník podal svévolně návrh na zápis změn v obchodním rejstříku, přestože si musel být vědom, že nastoupily účinky rozvazovací podmínky a tedy že smlouvy o převodu obchodního podílu pozbyly účinnosti. Nadto byl způsob, jímž byla vedlejšímu účastníkovi udělena za společnost PRACH-STAV, s. r. o., plná moc k podání návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku, posléze shledán protizákonným a rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu takového způsobu jednání za společnost bylo zrušeno; předmětná plná moc tak byla od počátku neplatná. Stěžovatelé se taktéž neztotožnili s tvrzením, že si byli vědomi, že k plnění dojde prostřednictvím clearingového účtu, když naopak předpokládali, že ve smlouvách budou uvedeny jejich bankovní účty, jejichž čísla vedlejšímu účastníkovi za účelem přípravy těchto smluv poskytli. Tím, že obecné soudy stěžovatelům neumožnily domoci se práva na náhradu škody, kterou jim vedlejší účastník svým jednáním způsobil, porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (míněn zřejmě čl. 36 odst. 1), proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4168/2008-279 ze dne 26. 5. 2010, rozsudek krajského soudu č. j. 5 Co 914/2008-250 ze dne 23. 5. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. 6 C 343/2006-221 ze dne 5. 12. 2007 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, přičemž shledal, že stěžovatelka K. F. nepodala proti rozsudku okresního soudu č. j. 6 C 343/2006-221 ze dne 5. 12. 2007 odvolání a nevyčerpala tedy všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost ve vztahu k její osobě odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež spatřovali v nesprávných právních a skutkových závěrech obecných soudů. K tomu Ústavní soud podotýká, že k porušení práva na spravedlivý proces by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelů logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jejich závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejich ústavně zaručených práv. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4168/2008-279 ze dne 26. 5. 2010, ve vztahu k němu stěžovatelé v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní, neuvedli.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu