ECLI:CZ:US:2010:4.US.2439.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2439/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, AK Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2009 č. j. 15 Co 401/2008-187 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na rovné zacházení dle článku 1 a 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 5 C 7/2008 zjistil Ústavní soud, že žalobkyně jakožto provozovatelka penzionu se po stěžovatelce domáhala zaplacení v žalobě uvedené částky za ubytování a stravné poskytnuté žalobkyní lektorům klavírních kurzů, jež stěžovatelka pořádala. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 17. 4. 2008 č. j. 5 C 7/2008-166 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že závazkový právní vztah nebyl sjednán se stěžovatelkou, ale s městem Zlaté Hory, které na žalobkyní poskytnuté služby původně vystavilo objednávku, byť později stornovanou, jelikož udělilo stěžovatelce dotaci na zajištění organizace klavírních kurzů; skutečnost, že stěžovatelka zmocnila starostu města ke sjednání smlouvy o ubytování, prokázána nebyla. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 č. j. 15 Co 401/2008-187 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalovanou částku. Konstatoval, že stěžovatelka uznala svůj závazek ve smyslu ustanovení §323 odst. 1, 2 a §407 odst. 3 obchodního zákoníku vůči žalobkyni dopisem, jímž reagovala na žalobkyní vystavenou fakturu za poskytnuté ubytování a stravu, a též následným částečným uhrazením dluhu, při jehož placení nesdělila žalobkyni žádné výhrady co do zbývajícího dluhu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že mezi účastníky řízení závazkový právní vztah nevznikl, proto závazek nemohl být uznán částečným plněním ani jejím dopisem, a to i proto, že postrádá zákonem stanovené náležitosti uznání závazku. Při posuzování této otázky odvolací soud ignoroval svědeckou výpověď starosty M. R. a listinné důkazy předložené stěžovatelkou, které soud prvního stupně provedl, nesprávně vyhodnotil důkazy a nijak nezdůvodnil svůj právní názor ohledně existence závazkového právního vztahu. Stěžovatelka postup odvolacího soudu považuje za výraz přepjatého právního formalismu, elementárně nesprávné interpretace hmotného práva, ignorování nutnosti řádného odůvodnění odlišného právního názoru a tedy i libovůle.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost včas předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Právní posouzení stěžovatelčina jednání po zaslání faktury žalobkyní učiněné odvolacím soudem považuje Ústavní soud za přiléhavé. Provedený výklad ani aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku na skutkové okolnosti zjištěné soudem netrpí žádnou z výše uvedených vad. Uznání závazku je učiněno písemně, z kontextu korespondence mezi žalovanou a stěžovatelkou je patrno, o který závazek se jedná, a to i proto, že nebylo zjištěno či namítáno, že by takových sporných závazků mezi účastníky řízení existovalo více; ostatně ani stěžovatelka blíže neobjasňuje, z jakých důvodů uznání závazku nevyhovuje zákonným požadavkům.
Uznáním dluhu dle §323 obchodního zákoníku se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo, přičemž skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku (§133 o.s.ř.), má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 633/2000, Obchodní právo, sv. 7/2001, s. 2001). Eventuální nejasnosti týkající se existence závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a žalobkyní musí být takové povahy, aby nejen zpochybnily, ale rovněž prokázaly opak, poněvadž byl-li závazek uznán, nemůže soud své rozhodnutí opřít o úsudek o nemožnosti učinit spolehlivý závěr, že mezi stranami sporu existoval právní vztah, ale musí vycházet z toho, zda byla v řízení vyvrácena domněnka existence uznaného závazku, neboť jinak musí mít soud podle ustanovení §133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2854/99, Obchodní právo, sv. 1/2001, s. 29).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu; Ústavní soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení III. ÚS 359/05, Sb. n.u., sv. 38, str. 579). V duchu výše uvedeného Ústavní soud hodnocení důkazů odvolacím soudem vedoucí ke zjištění, že stěžovatelka nevyvrátila domněnku existence závazku, neshledává extrémním, a to s ohledem na dopis stěžovatelky adresovaný žalobkyni (srov. č. l. 10) a na e-mailovou korespondenci stěžovatelky se starostou (srov. č. l. 51), v nichž výslovně stěžovatelka prohlašuje uznání svého závazku, resp. vyvrací pochybnosti o tom, že by měla v úmyslu fakturu nezaplatit, jakož i výpověď starosty, který uvedl, že o zajištění ubytování byl požádán stěžovatelkou a že v záležitosti nezaplacené faktury vystupoval pouze jako prostředník.
Lze tedy uzavřít, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu