ECLI:CZ:US:2010:4.US.2519.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2519/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č. j. 2092/DS/10-3 ze dne 21. července 2010 a proti rozhodnutí Městského úřadu v Mariánských Lázních, odboru dopravy a vnitřních věcí, č. j. DOP/10/4890/SV ze dne 9. června 2010, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §123b odst. 1 a §123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 30. srpna 2010 a splňujícím náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S odkazem na rozpor s čl. 39 a čl. 40 Listiny a s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se stěžovatel domáhal též zrušení části ustanovení §123b odst. 1 a §123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že napadená rozhodnutí byla vydána v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, a to na základě podané správní žaloby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Není tedy pochyb, že se stěžovatel má možnost domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Návrh na zrušení části ustanovení §123b odst. 1 a §123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. září 2010
JUDr. Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka