ECLI:CZ:US:2010:4.US.2545.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2545/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K. a J. R., právně zastoupených advokátem JUDr. Zdeňkem Kloučkem, Na Perštýně 1, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 nejméně v rozsahu stěžovatelů se dotýkajícím, usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NTZ 106/2008 nejméně v rozsahu zamítnutí stížností stěžovatelů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jejímž prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením státního zástupce krajského státního zastupitelství došlo k dílčímu zastavení trestního stíhání obou stěžovatelů podle ustanovení §172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ("tr. ř."). Státní zástupce dospěl k závěru, že se stěžovatelé žádné trestné činnosti nedopustili, nicméně že dílčí skutek, pro který bylo zahájeno jejich trestní stíhání, se prý stal a trestným činem je, ale spáchaly jej jiné osoby. Proti uvedenému usnesení podali oba stěžovatelé včas stížnosti, jimiž se domáhali zastavení trestního stíhání podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., tedy z důvodu pro sebe příznivější. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství usnesením ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008 stížnosti všech obviněných hromadně zamítla jako nedůvodné se všeobecným a zčásti vnitřně rozporným odůvodněním. Stěžovatelé se ve svém návrhu nemohou smířit s tím, že ač byli stíhání od samého počátku zcela nedůvodně, nedostalo se jim rozhodnutí, které by jim poskytlo plnou občanskou satisfakci. Takové hodnocení na nich zanechává trvalý "cejch" pravděpodobného zločince, kterému se však podařilo uniknout.
III.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavněprávní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02). V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, III.ÚS 1872/09, II.ÚS 1249/09, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, či usnesení III.ÚS 554/03 publ. in Sb. n. u. sv. 32 str. 467). Takovou mimořádnou situaci Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (publ. in Sb. n. u. sv. 30, nález č. 105), kdy naprosto nedostatečné odůvodnění usnesení státního zástupce označil za zjevnou libovůli v rozhodování, což je postup, který odůvodňuje výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti) ústavní stížnosti, když i v tomto případě odmítl jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce. Od právních názorů takto uvedených se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížností napadených usnesení orgánů státní moci je zřejmé, z jakého důvodu bylo trestní stíhání zahájeno, pro podezření z jakého trestného činu a stejně tak jsou neznatelné i závěry, pro které bylo trestní stíhání zastaveno, nelze dle náhledu Ústavního soudu dospět k závěru o libovůli orgánů činných v trestním řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu