ECLI:CZ:US:2010:4.US.2546.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2546/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., Jugoslávská 620/29, Praha 2, právně zastoupené advokátem Dr. Erwinem Hanslikem, AK e/n/w/c NATLACEN WALDERDORFF CANCOLA, v. o. s. - advokáti, U Prašné brány 1, Praha 1, proti usnesení státního zástupce pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 ZN 1831/2008-6 a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha 1, SKPV ze dne 11. 6. 2008 č. j. ORI - 6960-8/TČ-2008-78-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných usnesení orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 21. 4. 2008 vydala Policie ČR usnesení č. j. OR I - 6960/TČ-2008-787-6, kterým bylo rozhodnuto o vrácení vozidla společnosti ALLIANZ AG. Stěžovatelka proti tomuto postupu brojila podanou stížností, v jejímž důsledku bylo citované usnesení policie zrušeno obvodním státním zastupitelstvím, které v odůvodnění svého usnesení uvedlo, že policejní orgán pochybil, když bez dalšího zkoumání komu svědčí vlastnické právo k vozidlu Audi A8 rozhodlo o jeho vydání pojišťovně. Policejní orgán měl zjišťovat, jakým způsobem a zda způsobem zákonem předpokládaným, nabyla firma BAWAG Leasing vlastnictví k vozidlu a teprve poté učinit závěr o tom, zda a případně komu bude věc vydána.
Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce obvodního státního zastupitelství byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, kterým bylo podle ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), vydáno vozidlo Audi A8, a to společnosti ALLIANZ VERSICHERUNGS - AG. Stěžovatelka je přesvědčena, že nemělo dojít k vydání vozidla do zahraničí, neboť o jeho vlastnictví existují důvodné pochybnosti. Stěžovatelka nabyla vlastnické právo k vozidlu v souladu s ustanovením §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na základě kupní smlouvy se společností PORSCHE Inter Auto CZ, spol. s r. o., a jako vlastník byla též evidována v registru silničních vozidel. Okresní státní zastupitelství se v napadeném usnesení omezilo toliko na konstatování některých skutečností vyplývajících z vyšetřovacího spisu, a to s tím, že stranou svého hodnocení ponechalo ty skutečnosti, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Stejně tak se státní zastupitelství nevypořádalo se vznesenými námitkami a důkazy předkládanými stěžovatelkou. V souvislosti s předmětným případem poukazuje stěžovatelka na některé nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 178/01, IV. ÚS 325/98, IV. ÚS 66/99, III. ÚS 2420/07, III. ÚS 457/07, I ÚS 74/06, II. ÚS2823/07 a IV. ÚS 408/01. Dle náhledu stěžovatelky dosud zjištěné poznatky v předmětné trestní věci nevedly k závěru o jednoznačném vlastnictví vozidla pojišťovnou ALLIANZ AG. Státní orgány se vůbec nevypořádaly s námitkou, že stěžovatelka byla poslední evidovanou vlastnicí vozidla v registru silničních vozidel.
Vydáním vozidla do zahraničí státní orgány ČR ztížily, ne-li zcela znemožnily, ochranu vlastnického práva stěžovatelky, o jehož existenci je v případě pochybností oprávněn rozhodnout toliko soud. Uvedeným postupem došlo k nastolení nerovného postavení dvou subjektů uplatňujících vlastnické právo k téže věci. V případě stěžovatelky se v podstatě jedná o znemožnění soudní ochrany. Stran spravedlivého procesu stěžovatelka dále konstatuje, že Policií nebyl respektován závazný právní názor státního zastupitelství. Odůvodnění napadeného usnesení okresního státního zastupitelství je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádává se vznesenými námitkami a provedenými důkazy.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Zároveň je nutno poukázat na specifické postavení institutu ústavní stížnosti. Charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, tj. nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ve formálním pojetí nevyčerpání opravných prostředků vede zpravidla k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Materiálně nahlíženo se nevyčerpání všech dostupných opravných prostředků nemusí vztahovat toliko na hierarchické opravné prostředky, nýbrž na veškeré relevantní právní nástroje, které má stěžovatel k dispozici. I nevyčerpání těchto opravných prostředků v širším materiálním náhledu vede v judikatuře Ústavního soudu k odmítnutí ústavní stížnosti, a to podle okolností pro nepřípustnost nebo pro její zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve věci stěžovatelka zpochybňuje postup orgánů činných v trestním řízení podle §80 odst. 1 tr. ř. a zejména úvahy, které účastníka řízení vedly k vydání věci vedlejšímu účastníkovi. K otázce ústavně konformního postupu orgánů činných v trestním řízení v obdobných věcech se Ústavní soud již v minulosti vyjadřoval, a to nikoliv pouze prostřednictvím nálezů, na které odkazuje stěžovatelka.
V řadě svých usnesení naopak Ústavní soud zdůraznil nikoliv konstitutivní účinek napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí jemu předcházejícího) a odkázal stěžovatele na řízení před obecnými soudy.
Vlastní úvahy státního zástupce ohledně hodnocení zpochybňovaných účinků kupní smlouvy přitom Ústavní soud výslovně připustil ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), z něhož plyne, že "Dojde-li přitom smlouvou uzavřenou podle §262 a §446 obch. zák. k převodu odcizené věci (osobního automobilu) a má-li být v trestním řízení rozhodnuto o jejím vrácení za situace, kdy právo na automobil uplatňuje více osob, je nutno (!), aby se orgán činný v trestním řízení zabýval i vlastní kupní smlouvou za účelem zjištění, zda se v době uzavírání smlouvy jednalo skutečně o smlouvu uzavřenou v souladu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku (...). Srov. dále Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl I., 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 619, 620." (usnesení sp. zn. III. ÚS 2420/07 ze dne 30. 10. 2007). V předmětném případě je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že orgány činné v trestním řízení se jí tvrzeným vlastnickým právem vůbec nezabývaly a tento postup je jim třeba vytknout. Na druhou stranu však rozhodnutí o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů.
I přes výše zmíněné pochybení orgánů činných v trestním řízení nelze dle náhledu Ústavního soudu dohledat v předmětném případě protiústavnost, neboť po materiální stránce se může stěžovatelka svého vlastnického práva stále domáhat. Navíc Ústavní soud vychází ve své činnosti ze zásady minimalizace zásahů do činnosti státních orgánů, přičemž i kdyby Ústavní soud návrhu vyhověl a napadená usnesení zrušil, není zřejmé, jakým způsobem by tato skutečnost mohla ovlivnit právní postavení stěžovatelky. Jen na okraj lze poznamenat, že občanskoprávní cestou by se stěžovatelka musela vydat i v případě, že by vozidlo bylo dáno do úschovy.
Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovatelce tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky. Nelze tedy v této fázi hovořit o odepření (soudní) ochrany vlastnickému nebo jinému právu. V této věci Ústavní soud poukazuje např. na svá usnesení sp. zn. IV. ÚS 369/04 ze dne 29. 3. 2005 nebo sp. zn. I. ÚS 696/04 ze dne 19. 1. 2006, v nichž Ústavní soud o řízení před orgány činnými v trestním řízení nezasahoval. Uvedené ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V této fázi řízení proto Ústavní soud nespatřuje důvodu pro vydání kasačního nálezu, který se z materiálního hlediska jeví jako předčasný.
Vzhledem k řečenému lze dospět též k závěru, že tvrzený zásah není aktuální, neboť zrušení napadených usnesení by nemělo na současné postavení stěžovatelky žádného vlivu. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaného jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu