ECLI:CZ:US:2010:4.US.2584.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2584/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Bělohorská 2063/217, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 čj. 19 Co 213/2010-198 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 9. 2010 se M. Š. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud pro porušení základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zvýšení výživného matky na nezletilého syna.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 10. 2009 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") k návrhu otce zvýšil výživné matky na nezletilého (naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2008) na částku 3.000 Kč měsíčně a stanovil podmínky úhrady dlužného výživného.
Dne 19. 5. 2010 odvolací soud k odvolání matky rozsudek nalézacího soudu ve výroku o zvýšení výživného změnil tak, že výživné se zvyšuje na částku 1.000 Kč měsíčně, jinak tento výrok potvrdil, změnil výrok o nedoplatku na zvýšeném výživném a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zkráceno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a že v konečném důsledku mohlo dojít i k zásahu do základních práv nezletilého garantovaných čl. 32 odst. 4 Listiny a do práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal na relevantní ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a odvolacímu soudu vytkl, že se zabýval toliko výdělkovými poměry matky, nikoliv i její celkovou životní úrovní a možností (resp. schopností) se na vyživovací povinnosti podílet. Matka uzavřela dne 20. 6. 2009 nové manželství, z čehož měly obecné soudy vyvodit odpovídající závěry ohledně její životní úrovně.
Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud porušil ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. (z něhož plyne, že v řízení ve věci výživy nezletilého je soud povinen provést i jiné důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány) a nedůsledně zjistil (vyhledal) všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení vyživovací povinnosti matky, což neumožnilo dosáhnout účelu řízení.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nedostatečný zjištěním skutkového stavu věci a porušením "zásady vyhledávací" (zpravidla označované jako "zásada vyšetřovací").
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost a úplnost zjištění skutkového stavu (případně i správnost interpretace a aplikace zákona) obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal.
K tvrzenému porušení zásady vyšetřovací v nesporném řízení Ústavní soud poukazuje na komentář k o. s. ř. (Občanský soudní řád - Komentář, I. díl, 7. vydání. C.H.Beck, 1994, str. 571), dle něhož "V těchto řízeních je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účastníky navrženy. Ani v nesporném řízení samozřejmě nejde o povinnost soudu pátrat po důkazech, neboť vyšetřovací zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení. Povinnost soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy s sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení o věci samé. Vyšetřovací zásada, jejímž uplatňováním je v nesporném řízení často sledován celospolečenský zájem (většinou jde o řízení, která lze zahájit i bez návrhu), se tedy projevuje především v tom, že soud není omezen tím, co účastníci tvrdili a jaké důkazy navrhli, a to bez ohledu na skutečnost, zda konkrétní řízení lze zahájit jen na návrh." Tento výklad, resp. postup, považuje Ústavní soud za souladný s požadavky základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry a postupem odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 11. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu