ECLI:CZ:US:2010:4.US.2607.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2607/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Jiřím Demutem, advokátem, AK se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 čj. 22 Cdo 3318/2008-213 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2007 čj. 27 Co 154/2007-192 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 10. 2009 se H. H. (dále též "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 C 284/2002 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 25. 3. 2004 nalézací soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v rozsudku blíže specifikovaných.
Dne 4. 7. 2007 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") po zrušení svého předchozího rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005 Nejvyšším soudem (dále jen "dovolací soud") dne 31. 1. 2007 k odvolání žalovaného změnil rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 3. 2004 tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v rozsudku specifikovaných, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem částku 32.275 Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného.
Dne 2. 7. 2009 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 7. 2007 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími "došlo k porušení základních práv ... zaručených ústavním pořádkem, zejména pak práva vlastnit majetek nabytý zákonným způsobem vydržením" a že tomuto právu nebyla odvolacím a dovolacím soudem poskytnuta ochrana, čímž došlo k porušení zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka polemizovala se skutkovými i právními závěry obecných soudů a dovodila, že nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí spočívá "... v posouzení a výkladu ustanovení §130 odst. 1 obč. zák., a v porušení ustanovení §134 odst. 1 obč. zák., o nabytí vlastnictví vydržením.", čímž současně došlo i tvrzenému zásahu do základních práv.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávnou aplikací zákonných ustanovení:
Stěžovatelka tvrdila, že k porušení čl. 36 Listiny došlo nesprávným právním posouzení její věci obecnými soudy, konkrétně nesprávným výkladem ustanovení §130 odst. 1 obč. zákoníku a porušením ustanovení §134 odst. 1 obč. zákoníku.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelky neshledal.
2. K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že byla nepřípustně zbavena práva vlastnit majetek "nabytý zákonným způsobem vydržením".
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tvrzení o zásahu do práva na ochranu vlastnictví, resp. na pokojné užívání majetku, je především zjištění, že stěžovatelka v době rozhodování obecných soudů nějaký majetek chráněný citovaným článkem Listiny skutečně vlastnila či z relevantního důvodu užívala. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)]; "majetkem" mohou být také majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatelka může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány.
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání stěžovatelky, že v řízení o určení vlastnictví bude úspěšná, v projednávané věci konkrétně očekávání, že obecné soudy budou akceptovat stěžovatelčin právní názor upínající se k tvrzenému vydržení vlastnického práva.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit, že byla vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, resp. že ve vztahu k tomuto majetku měla legitimní naději, že se jeho vlastníkem stane. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelky o porušení článku 11 Listiny zjevně neopodstatněným.
3. Obecné připomenutí:
Z obsahu spisu vyžádaného Ústavním soudem jednoznačně se podává, že ve sporu stěžovatelky a vedlejšího účastníka opakovaně byla obecnými soudy všech stupňů věnována náležitá pozornost jak zjišťování a hodnocení skutkového stavu relevantního pro meritorní rozhodnutí, tak právním závěrům, jež z opatřených zjištění soudy vyvodily; je zřetelné, že jimi použité rozhodovací důvody jsou v obou stěžovaných rozsudcích vyloženy způsobem dostatečně určitým a srozumitelným, přičemž nejsou dotčeny jakýmikoliv vadami, jež by zakládaly jejich rozpor s kautelami ústavnosti. Ústavní soud může proto nad rámec uvedeného na odůvodnění naříkaných rozhodnutí odkázat. Skutečnost že stěžovatelka nepovažuje tato rozhodnutí za správná, nejen že neposunuje její věc do roviny ústavněprávní, ale toliko potvrzuje všeobecně známou zkušenost o těžko dosažitelné spokojenosti obou stran sporného občanskoprávního řízení s jeho konečným výsledkem; ten totiž vždy značí, že zatímco jedna strana pře vítězí, druhá zůstává poražena.
Pro uvedené důvody Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu