ECLI:CZ:US:2010:4.US.2631.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2631/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupené Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Tylova 4, směřující proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2010, č.j. 1 T 7/2010-2309, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. července 2010, č.j. 11 To 54/2010-2442, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o ponechání stěžovatelky a dalších spoluobžalovaných ve vazbě podle §67 písm. a) trestního řádu. Stížnosti stěžovatelky a dalších spoluobžalovaných proti rozhodnutí krajského soudu napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vůči ní bylo dne 1. června 2009 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi dle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a d), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných látek a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Následně byla, usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 3. června 2009, č.j. 4 Nt 4/2009-34, vzata do vazby. O její stížnosti rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře dne 26. června 2009, č.j. 14 To 142/2009-75, který předchozí rozhodnutí zrušil s tím, že trestnou činnost stěžovatelky je třeba hodnotit mírněji [§232a odst. 2 písm. a) trestního zákona a §187 odst. 1,2 písm. a) trestního zákona]. Vazební důvody omezil na §67 písm. b) a c) trestního řádu. Současně konstatoval, že stěžovatelka nemůže být reálně ohrožena trestem v trvání osmi let, tedy neexistuje v jejím případě hrozba vysokého trestu.
Poté, co byla dne 7. dubna 2010 podána obžaloba, rozhodl krajský soud, jak výše uvedeno, o ponechání stěžovatelky ve vazbě. V usnesení je však opět vazba odůvodněna "vysokým trestem" s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03. Stěžovatelka takové rozhodnutí napadla stížností, neboť nedošlo v její věci ke změně právní kvalifikace. Vrchní soud v Praze se však s jejími námitkami o právní kvalifikací nijak nevypořádal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nesplňují ani jednu ze zákonných podmínek pro ponechání ve vazbě. Popsaným postupem jí bylo upřeno právo na přípravu přiměřené obhajoby ve vazebním řízení i právo na předvídatelnost rozhodnutí. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka, Vrchní soud v Praze, předseda senátu 11 To. Ten uvedl, že soud shledal v daném stádiu věci rozhodnutí o vazebním důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, vydaného soudem rozhodujícím ve věci samé, správným. Odkázal proto na napadené usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž druhý účastník, Krajský soud v Českých Budějovicích, prostřednictvím předsedy senátu 1 T. Ten uvedl, že o vazbě rozhodoval podle §71 odst. 5 trestního řádu, jímž se stanovuje povinnost rozhodnout o pokračování vazby do 30 dnů od podání obžaloby. V daném případě není soud vázán předchozími rozhodnutími, neboť je oprávněn samostatně posuzovat okolnosti vazby dle §67 odst. a), b) i c) trestního řádu. V projednávané věci krajský soud neshledal pochybnosti o právní kvalifikaci uplatněné v obžalobě. Naopak shledal, že stěžovatelka je reálně ohrožena trestem v zákonné sazbě 10 až 15 let. Je cizím státním příslušníkem, na území České republiky není vázána rodinným zázemím ani stálými pracovními vztahy. Podle obžaloby měla být trestná činnost páchána na území více států. Proto dospěl k závěru o důvodnosti vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. S ohledem na rozsah trestné činnosti, a vysokého počtu svědků, nebylo dosud možno vyslechnout všechny svědky, z nichž řada se zdržuje v zahraničí. Účastník proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzeném právu, přičemž podstatnou část ústavní stížnosti věnuje popisu nesouladu předchozího a současného hodnocení závažnosti jejího trestného jednání, a s tím spojeného hrozícího trestu, potažmo důvodnosti vazby. Stěžovatelka považuje za správné mírnější z obou hodnocení, což je ovšem třeba považovat za výhradně její subjektivní postoj.
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je patrné, že především vypočítává důvody, pro které byla na stěžovatelku a další osoby podána obžaloba. Popisuje skutky, jichž se měla dopustit a i jejich právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě [trestný čin obchodování s lidmi dle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a d), odst. 4 písm. c) trestního zákona a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných látek a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona]. Jakkoliv tedy mohly být okolnosti, za nichž byla stěžovatelka vzata do vazby, po dobu před podáním obžaloby změněny, pro soud rozhodující o vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu je rozhodná situace uvedená v obžalobě. Jinak řečeno, i kdyby byla v průběhu trestního stíhání zmírněna kvalifikace trestného jednání stěžovatelky, z obžaloby je patrné, že tato změna byla negována a dřívější mírnější hodnocení jejího jednání bylo zjevně opuštěno.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Ústavní soud dal opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to totiž právě obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se řízení nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do takového hodnocení zasahovat.
Stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soud při rozhodování o ponechání stěžovatelky ve vazbě zohlednil skutečnosti obžaloby a na jejím základě rozhodl. Jeho rozhodnutí neshledal stížnostní soud vadným. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatelka neuvedla relevantní okolnost, která by napadená rozhodnutí byla s to zpochybnit. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu