ECLI:CZ:US:2010:4.US.2681.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2681/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kuřimská 42, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2008, č.j. 11 T 264/2006-1104, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2008, č.j. 4 To 354/2008-1251, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2009, č.j. 8 Tdo 684/2009-1310, a o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pětinásobného trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 trestního zákona a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené (pojišťovně) částku ve výši 532.277,- Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl stěžovatel zproštěn obžaloby z dalších, v rozsudku specifikovaných skutků. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl shora napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V daném případě však nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť škoda poškozené nevznikla. Škoda byla určena na základě nesprávného znaleckého posudku. Stěžovatel nechal vypracovat nový znalecký posudek, který předložil společně s odvoláním, přesvědčen, že odvolací soud napadený rozsudek zruší a věc vrátí s pokynem nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Krajský soud se však novým posudkem nezabýval s tím, že neobsahuje znaleckou doložku dle §110a trestního řádu, ačkoliv tato je v posudku uvedena na str. 4. Odvolací soud tedy zjevně posudek ani nečetl. Rovněž dovolací soud námitky stěžovatele odmítl jako právně irelevantní.
K další části napadeného rozsudku, jímž byl stěžovatel shledán vinným z pokusu trestného činu, namítl v ústavní stížnosti, že soudy se dostatečně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele ohledně rozdílu hmotnosti cenné zásilky obsahující směnku při podání k přepravě a při reklamaci. Stěžovatel nabídl i v tomto případě odvolacímu soudu důkaz o rozdílnosti hmotnosti prázdné a vyplněné směnky, avšak i v tomto případě krajský soud ponechal důkaz stěžovatele bez povšimnutí.
Podle stěžovatele tak byly závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 264/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech s opakováním argumentace, kterou užil jak v řízení o odvolání, resp. dovolání, tak i v ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 192/09, usnesením ze dne 23. února 2009 odmítnuta jako nepřípustná) podaná souběžně s dovoláním).
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že závěr krajského soudu o nezpůsobilosti znaleckého posudku s odkazem na absenci doložky dle §110a trestního řádu, nebyl správný. Ústavní soud však vychází ze skutečnosti, že soud prvého stupně provedl k objasnění případu i další šetření, počínaje dalšími znaleckými posudky, provedením výslechů a s nimi provedeného dokazování. Teprve následně, po přednesu závěrečných řečí, v pokračování dokazování, si Městský soud v Brně nechal vypracovat znalecký posudek, vypracovaný V. W., s jehož závěry však stěžovatel nesouhlasil. Avšak tento znalecký posudek doplnil předchozí provedené dokazování a dotvořil ucelený obraz jednání stěžovatele, pro které byl trestně stíhán.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 28, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1994 ad.). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovateli, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu).
K námitce stěžovatele, že obecné soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Vytýká-li potom stěžovatel krajskému soudu, že rozhodl aniž by vyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Vychází se přitom z ústavního principu nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce. Jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného.
Stěžovatel přitom založil svoje podání právě na zkrácení v právech, plynoucím z neprovedení jím požadovaných důkazů, resp. z dovození špatných závěrů z důkazů provedených. Za této situace má Ústavní soud za to, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o naříkaném zkrácení v jeho zaručených právech. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Dovolací soud se přitom vypořádal i s námitkou stěžovatele směřující proti výše zmíněnému pochybení krajského soudu. Za této situace tedy Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud v souladu s ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud žádné důvody, pro které by měl návrhu vyhovět, a proto takový návrh odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu