ECLI:CZ:US:2010:4.US.2761.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2761/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem, AK U Nádrže 625/6, 182 00 Praha 8 - Kobylisy, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 310/94 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 23. 10. 2009 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 konat a projednat žalobu stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 310/94, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v článku 36 odst. 1, 2 a 3, článku 38 odst. 2 a článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivé soudní řízení a práva na ochranu soukromého majetku.
Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 310/94, sp. zn. 16 C 49/2000 a sp. zn. 39 C 268/2001 zjistil Ústavní soud, že tamní soud usnesením ze dne 13. 3. 1997 sp. zn. 28 C 310/94 zastavil řízení o žalobě stěžovatele, neboť žalovaná neměla způsobilost být účastníkem řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 1998 č. j. 53 Co 669/98-98 odvolání stěžovatele odmítl pro opožděnost. Dotazem u Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu podané dne 26. 10. 2000 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 25 Cdo 3041/2000 jako opožděné.
Stěžovatel namítá, že usnesení obvodního soudu nemohlo nabýt právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno; totéž se týká doručení předvolání k ústnímu jednání na den 13. 3. 1997, kdy bylo toto usnesení vyhlášeno. Usnesení bylo totiž chybně doručováno na nesprávnou adresu v L. ulici č. p. XX a nikoli na stěžovatelovu adresu ve Švýcarsku, kterou soud znal, případně tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele či na adresu L. XX, tj. do domu ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bratrů. Stěžovatel považuje svoji ústavní stížnost za přípustnou, poněvadž opravné prostředky vyčerpal podáním stížnosti na průtahy v řízení před soudem prvního stupně; vyřízena byla přípisem, který byl stěžovateli doručen dne 24. 8. 2009.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovateli byly písemnosti doručovány na adresu P., jelikož ji uvedl v žalobě. Vzhledem k tomu, že o zastavení řízení bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání, je otázka správnosti postupu soudu při předvolání nerozhodná. Při doručování zásilek vycházel soud z relace České pošty, že na uvedené adrese stěžovatel bydlí, avšak písemnosti si nevyzvedává. Poté, co soud zjistil skutečnou adresu stěžovatele (dne 5. 5. 1997), nebylo třeba stěžovateli znovu doručovat, neboť stěžovatel písemnosti v krátké době osobně převzal u soudu. Upozorňuje, že v následně podaném odvolání stěžovatel znovu uvedl adresu P., což odvolací soud zřejmě považoval za aktualizaci předchozího údaje.
Ústavní stížnost není přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jádrem ústavní stížnosti je výtka obvodnímu soudu, že stěžovateli náležitě nedoručil příslušné písemnosti, čímž mu znemožnil plnohodnotnou účast v řízení o jeho žalobě. Vzhledem k tomu, že obvodní soud doručoval na jemu známou adresu a že nakonec si stěžovatel písemnosti osobně převzal u tohoto soudu dne 16. 5. 1997 (srov. č. l. 10 rekonstruovaného spisu 28 C 310/94), není stížnost na průtahy v řízení adekvátním prostředkem ochrany stěžovatelových práv, poněvadž tato je určena k obraně proti nečinnosti soudu, což však není stěžovatelův případ.
Podstatnou je naopak skutečnost, že stěžovatel ve své věci podal dovolání, přičemž tak učinil správně, protože dle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném do dne 31. 12. 2000 bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto; tedy dovolání představovalo procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva a jeho řádné vyčerpání bylo předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. Řádně je uplatněno dovolání, které je způsobilé meritorního přezkumu, tedy netrpí žádnými vadami, jež by bránily jeho věcnému projednání. Jestliže Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání opožděné, kterémužto závěru stěžovatel nijak neoponuje, nelze mít za to, že jej stěžovatel čerpal náležitě a že řádně hájil svá práva v řízení před obecnými soudy, poněvadž neposkytl Nejvyššímu soudu prostor, aby jeho návrh meritorně přezkoumal a odstranil eventuelní pochybení v případě, že by dovolání posoudil jako důvodné. Lze tedy uzavřít, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
Sluší se poznamenat, že pokud by Ústavní soud vyhověl petitu ústavní stížnosti tak, jak jej stěžovatel formuloval, došlo by k neakceptovatelnému narušení právní jistoty, jelikož by vedle nezrušeného usnesení o zastavení řízení současně existoval příkaz Ústavního soudu k pokračování v řízení.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj