ECLI:CZ:US:2010:4.US.2781.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2781/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, AK se sídlem nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. ZT 328/2010 a usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality 3. oddělení, ze dne 22. 6. 2010 ČTS: ORIII-18916-37/TČ-2009-001393 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu.
Stěžovatel uvedl, že je stíhán pro trestný čin, jehož se měl dopustit tím, že s úmyslem nevrátit si půjčil od PhDr. Z. D. částku 1 070 000,- Kč, kterou věřiteli nevrátil a existenci půjčky popřel. Stěžovatel považuje trestní stíhání za nezákonné, neboť Z. D. se domáhá zaplacení půjčky v občanském soudním řízení, ve kterém soud vyhověl jeho návrhu a vydal směnečný platební rozkaz, z čehož je zřejmé, že jmenovanému dostačují k ochraně tvrzeného práva prostředky civilního práva a že zahájením trestního stíhání stěžovatele policejní orgán nerespektoval sekundární charakter trestního práva. Stěžovatel dále uvedl, že podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých popřel pravost svého podpisu na směnce, a poukázal na to, že tuto procesní obranu policejní orgán považuje za naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Namítl rovněž, že v rámci obhajoby v trestním řízení nemůže uplatnit všechny námitky a skutečnosti, neboť by se s nimi Z. D., v trestním řízení v procesním postavení poškozeného, mohl seznámit, využít je v rámci své procesní taktiky v civilním řízení, a získat tak proti stěžovateli neoprávněnou výhodu. Stěžovatel dále namítl, že se nemůže bránit trestnímu stíhání všemi procesními prostředky, které mu dává trestní řád, neboť policejní orgán zamítl jeho žádost o výslech znalce z oboru písmoznalectví a ani nezajistil znalci směnku pro potřeby znaleckého zkoumání, přestože znalec konstatoval nedostatek srovnávacího vzorku ručního písma a obtížnou zpracovatelnost zkoumaného podpisu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na zákonného soudce, neboť o místní příslušnosti policejního orgánu existují přinejmenším důvodné pochybnosti, které nebyly objasněny.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že policejní komisař SKPV Praha 3 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání proti stěžovateli, neboť na základě trestního oznámení Z. D., výslechu svědků zejm. A. S., M. Ž. a O. J. a konečně znaleckého posudku znalce Mgr. J. K. měl za dostatečně odůvodněný závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit stěžovatel způsobem uvedeným ve výroku usnesení. Stížnost stěžovatele státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 zamítl jako nedůvodnou. Vypořádal se s námitkami stěžovatele o tom, zda je pro trestní stíhání relevantní vedení civilního řízení, a k námitce místní nepříslušnosti uvedl, že jde o tzv. distanční delikt, kdy místem, kde byl trestný čin spáchán, je místo, kde byl vykonán trestný čin, tj. nejen místo, kde došlo k jednání pachatele, ale i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavněprávní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02). V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, III.ÚS 1872/09, II.ÚS 1249/09, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, či usnesení III.ÚS 554/03 publ. in Sb. n. u. sv. 32 str. 467). Takovou mimořádnou situaci Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (publ. in Sb. n. u. sv. 30, nález č. 105), kdy naprosto nedostatečné odůvodnění usnesení státního zástupce označil za zjevnou libovůli v rozhodování, což je postup, který odůvodňuje výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti) ústavní stížnosti, když i v tomto případě odmítl jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce. Od právních názorů takto uvedených se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítl, nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, resp. jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
Ústavní soud vzal v úvahu, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve svém celku obsahují podrobný popis skutku, který je nezaměnitelný s jiným skutkem, trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen, stejně jako skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení státního zástupce je patrná reakce na stěžovatelovy stížnostní námitky, způsob, jak se s nimi tento orgán vypořádal. Obsah napadených rozhodnutí tedy nenasvědčuje libovůli orgánů činných v trestním řízení.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je třeba vykládat přísně restriktivním způsobem a i případná míra zásahu má korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. V projednávaném případě Ústavní soud naplnění podmínek pro svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, když posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, bude předmětem dokazování v dalších stádiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva, tedy i uplatnit námitku principem ultima ratio, podle kterého je třeba kvalifikaci určitého jednání, majícího soukromoprávní základ, jako trestného činu považovat za krajní prostředek, který nastupuje teprve tam, kde je ochrana prostředky soukromého práva neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. nález I.ÚS 541/10 ze dne 28. 4.2010).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu