ECLI:CZ:US:2010:4.US.2864.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2864/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2010 o ústavní stížnosti města Domažlice, nám. Míru 1, 344 20 Domažlice, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou, AK se sídlem Poštovní 18, 269 01 Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010 čj. 18 Co 75/2010-255 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 11. 2009 čj. 4 C 152/2008-221, jímž bylo rozhodnuto o žalobě Bohdalecké obchodní, s. r. o., proti stěžovateli.
Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a Krajskému soudu v Plzni vytkl, že nerespektoval vůli smluvních stran a sporné smluvní ujednání vyložil v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Poukázal také na zásadní odlišnost rozhodovacích důvodů soudů obou stupňů a připojil vlastní právní hodnocení odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k interpretaci smluv, resp. právních úkonů obecně. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, neboť toto rozhodnutí považoval po obsahové stránce za měnící rozhodnutí, a že v dovolání též uvedl argumenty pro jeho připuštění podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ústavní stížnost nicméně podává z důvodu procesní opatrnosti.
Z vyžádané kopie dovolání Ústavní soud ověřil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí napadeného ústavní stížností dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) téhož zákona. Dotazem u Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že dovolání je vedeno pod sp. zn. 33 Cdo 4412/2010 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat věcnými námitkami, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Jednou z těchto podmínek je i vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [publ. in Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předloženou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj