ECLI:CZ:US:2010:4.US.2887.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2887/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, AK se sídlem V Nových domcích 13, 102 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2009 čj. 56 Co 82/2009-717 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2009 čj. 0P 76/2006-592, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, otec nezletilé Jany (jedná se o pseudonym), s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 25 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, a porušení práv jeho dcery zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 12, čl. 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 a čl. 6 písm. c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o změně úpravy rodičovské zodpovědnosti a styku otce s nezletilou.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 P 76/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu H. B., matky nezletilé Jany, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, čj. 40 Nc 43/2005-96 schválil dohodu rodičů, kterou byla nezletilá svěřena i pro dobu po rozvodu do výchovy matky, otec se zavázal přispívat na její výživu stanovenou částkou, zavázal se uhradit dluh na výživném, byl určen rozsah styku otce s nezletilou a stanoven závazek obou rodičů vzájemně se informovat o důležitých skutečnostech týkajících se nezletilé.
Návrhem ze dne 22. 6. 2007 se matka s ohledem na začátek povinné školní docházky nezletilé domáhala změny úpravy jejího styku s otcem, dne 2. 11. 2007 podal návrh i otec, který žádal svěření nezletilé do své péče, resp. následně do střídavé péče, s odůvodněním, že je to přání nezletilé. Po provedeném dokazování Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem návrhy otce na změnu výchovy nezletilé a na snížení výživného zamítl (výroky I. a II.), stanovil rozsah styku otce s nezletilou (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V., VI.). Okresní soud po zhodnocení provedených důkazů kladně hodnotil výchovné schopnosti obou rodičů, dospěl však k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby zůstala v péči matky. K nařízení střídavé výchovy či ke svěření nezletilé do výchovy otce okresní soud neshledal podmínky [§26 odst. 2, §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině")]. Poukázal na narušené vztahy rodičů, kteří aktuálně nejsou schopni se ve výchově akceptovat a doplňovat tak, aby střídavá forma výchovy byla v zájmu jejich dítěte; ke svěření nezletilé plně do výchovy otce soud neshledal důvod, neboť nedošlo ke změně poměrů takové závažnosti, že by toto opatření bylo namístě. Okresní soud upravil styk nezletilé s otcem tak, aby vyhovoval povinné školní docházce a návrhu na snížení vyživovací povinnosti nevyhověl, neboť měl za to, že od prvotní úpravy nedošlo k podstatné změně poměrů, takže částka 350 EUR je za daného stavu odpovídající.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě po doplnění dokazování rozsudek soudu prvého stupně v zamítavých výrocích potvrdil. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že ke změně poměrů, která by odůvodnila změnu výchovného prostředí a byla v zájmu dítěte, nedošlo, argumenty otce stran snížení výživného označil za nedostačující. Úpravu styku otce s nezletilou, jak byla stanovena okresním soudem, krajský soud označil za zčásti nevyváženou a zčásti nekonkrétní, a proto rozsudek okresního soudu v odst. III. výroku změnil a o změně dosavadní úpravy styku otce s nezletilou rozhodl sám. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak otce zavázal povinností zaplatit náklady státu spojené s pořízením znaleckého posudku ve výši 11 741,90 Kč.
Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení a závěrům obecných soudů podrobně oponoval. Podstatnou část své argumentace předestřené v ústavní stížnosti uplatnil již v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, a proto ji na tomto místě netřeba opakovat, neboť její obsah je všem účastníkům řízení znám. Stěžovatel dále vytkl obecným soudům, že se nezabývaly konkrétními okolnostmi případu, nevypořádaly se řádně s životními poměry obou rodičů a byly vedeny pouze snahou vyhovět přáním matky, aniž by reflektovaly návrhy otce, přání a zájmy nezletilé, či závěr znalkyně doporučující střídavou péči za podmínek, které byly z jeho strany naplněny. Stěžovatel opakovaně namítl diskriminaci své osoby, neboť mu byl přiznán styk s nezletilou v rozsahu, který je výrazně nižší než doba, kterou dítě tráví s matkou, např. dobu mimoškolního volna, mezi kterou patří i víkendy, obecné soudy nezohlednily. Podle stěžovatele svědčí úprava styku otce s nezletilou o tom, že obecné soudy nemají s rozhodováním péče o nezletilé s mezinárodním prvkem žádné zkušenosti, kriticky zejména hodnotil úsudek soudu o možnosti plnění školní docházky v různých zemích, či každoměsíční dojíždění za dcerou a zpět, což s ohledem na vzdálenost není v jeho finančních ani fyzických silách. Práci opatrovníka nezletilé stěžovatel označil za byrokratickou, liknavou a jednostrannou, negativně se vyjádřil i k výchovným metodám matky a zdůraznil, že je to ona, která odmítá se stěžovatelem komunikovat, a činí tak až na intervenci opatrovníka.
Stěžovatel nesouhlasil s povinností zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 11 741,90 Kč za zpracování znaleckého posudku, namítl, že znalecký posudek byl vyhotoven na návrh opatrovníka nezletilé a měly jím být zjištěny nejen výchovné předpoklady obou rodičů, ale i to, jak nezletilá chápe současnou situaci a jaké je její přání. Stran výživného stěžovatel uvedl, že v současné situaci není schopen je ve stanovené výši platit, navíc podmínky, za kterých se v roce 2005 k placení výživného zavázal, se podstatně změnily. Poukázal na to, že obecné soudy zohlednily jeho hrubý příjem a nereflektovaly jeho skutečnou příjmovou situaci; závěr soudu o měsíčním příjmu z pronájmu plážových košů ve výši 200 až 300 EUR zpochybnil s tvrzením, že jde o příjem sezónní. Svoje dojmy z řízení stěžovatel shrnul do konstatování, že soudy nerozhodovaly nestranně a nezávisle a jejich rozhodnutí označil za extrémně nesouladná s vykonanými skutkovými zjištěními, a tudíž protiústavní.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků a požádal, aby Ústavní soud projednal věc přednostně s ohledem na její závažnost.
Okresní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2009 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že řízení bylo vedeno korektně s respektováním základních práv garantovaných Listinou, ústavními zákony, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu se zákony České republiky. Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky uvedenými vadami netrpí.
Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako výlučná práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.
Podstata problému a jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnout o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností změnil; při svém rozhodování je však soud vždy povinen sledovat především zájem dítěte.
Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Ze soudního spisu Okresního soudu v Olomouci ověřil, že obecné soudy zjišťovaly, zda a jak se změnily okolnosti a poměry od doby, kdy byla schválena dohoda rodičů o úpravě práv a povinností k jejich nezletilé dceři, zda tato změna byla natolik tak závažná, aby byla schopna odůvodnit nové rozhodnutí ve věci, a konečně v souvislosti se změnou poměrů zvažovaly, zda existují jiné okolnosti, které by převážily nad požadavkem stálosti dosavadního výchovného prostředí. Za účelem těchto zjištění provedly řadů důkazů, zejména výslechem rodičů, svědků, znaleckým posudkem, zprávami opatrovníka, dalšími listinnými důkazy a zjišťovaly i přání nezletilé. Na základě provedených důkazů posoudily vztah nezletilé k otci a k matce, k dalším rodinným příslušníkům či osobám žijícím ve vztahu s otcem či matkou, zabývaly se výchovným prostředím na straně obou rodičů, jejich materiálními podmínkami, životními poměry a schopností podílet se na výchově dcery. Po vyhodnocení provedených důkazů obecné soudy rozhodly, že svěření nezletilé do střídavé výchovy není za stávající situace vhodné, přičemž důvody, které je k takovému rozhodnutí vedly, přiměřeným způsobem objasnily. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům, pokud ponechaly nezletilou ve výchově matce a nově upravily styk s otcem, z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilé, nic vytknout. Právní závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí jsou přiměřeným způsobem přezkoumatelná. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů v tomto směru nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecně totiž platí, že rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, je zásadně věcí obecných soudů. Pokud není reálný předpoklad, že se oba rodiče budou schopni v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte a prokázat určitou vyšší vzájemnou míru tolerance a ochoty ke spolupráci při rozhodování o všech záležitostech nezletilého dítěte, není rozhodnutí o střídavé péči namístě (srov. např. nálezy sp. zn. I.ÚS 48/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 247, I.ÚS 420/05, tamtéž sv. 47, str. 63, či usnesení I.ÚS 1796/07, II.ÚS 2311/08, III.ÚS 1328/08, I.ÚS 2412/07, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na obsah spisu a na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků má Ústavní soud za to, že k obdobné situaci došlo i v projednávané věci, neboť obecné soudy ověřily, že ačkoliv každý z rodičů je způsobilý zajistit výchovu nezletilé, jejich spolupráce při rozhodování o záležitostech jejich dcery je poznamenána jistým napětím či konflikty.
S ohledem na zahájení školní docházky nezletilé bylo třeba styk nezletilé s otcem nově upravit, neboť mezi rodiči nedošlo k dohodě. Krajský soud v Ostravě rozhodl o rozsahu styku zcela v rámci příslušných ustanovení zákona o rodině a stejně tak postupoval i při rozhodování o návrhu na změnu výživného. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že na základě listin předložených stěžovatelem Krajský soud v Ostravě neshledal změnu poměrů na straně otce, konkrétně jím tvrzený pokles příjmů, a proto potvrdil, že částka výživného původně stanovená i nadále odpovídá všem požadovaným zákonným kriteriím. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 47). Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.
Shora uvedená zjištění vedla Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem (především zákonem o rodině), ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči (zahrnující právo na dostatečnou výživu), které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná. Tento závěr dopadá i na tvrzení stěžovatele o porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, zaručující každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti, není možno považovat za postup porušující čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 471/97, Sb. n. u., sv. 10, str. 459). Stejný závěr vztáhnul Ústavní soud i na tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 25 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále namítl porušení práva na soud. Právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi uvedl, předepsanému postupu v úsilí o právo je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tuto záruku chápe obecně jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů (které by za správné považoval ten či onen účastník), případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel osobně či prostřednictvím právního zástupce se účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy protistrany a čerpal opravné prostředky. Argumentaci předestřenou stěžovatelem v ústavní stížnosti tak Ústavní soud hodnotil v její podstatě spíše jako nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatele.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech soudního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, má právo na náhradu nákladů řízení pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)]. Takového pochybení se však Krajský soud v Ostravě nedopustil. Jeho závěr, že náklady spojené s odměnou znalkyně ve výši 11 741,90 Kč byly uloženy stěžovateli k úhradě z toho důvodu, že znalecký posudek byl opatřen k jeho (neúspěšnému) návrhu na změnu výchovného prostředí, je závěrem, který má oporu ve spisové dokumentaci a je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte. Zjistil, že odvolací soud zjišťoval přání nezletilé (č.l. 685 - 686) a zohlednil je (č. l. 9 rozsudku Krajského soudu v Ostravě), jak to stanovuje Úmluva o právech dítěte v čl. 12 odst. 1a 2. Skutečnost, že soudy v nalézacím i odvolacím řízení neshledaly splnění určitých podmínek nutných pro nařízení střídavé výchovy a v zájmu dítěte je ponechaly ve výchově pouze jednoho z rodičů, přičemž druhému upravily styk, nelze považovat za porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této úmluvy. Podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte "státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči...". Tak se také v projednávané věci stalo. Napadenými rozsudky obecných soudů nebyly zpochybněny či popřeny zásady v čl. 18 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, či identické zásady pro rozhodování o styku rodiče s dítětem podle čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, neboť stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou a společně s matkou odpovídá za výchovu a vývoj nezletilé a v rámci svých schopností a finančních možností zabezpečuje její životní podmínky nezbytné pro její rozvoj. Skutečnost, že přání stěžovatele, aby měl pro výchovu nezletilé stejný prostor jako matka, nebylo z důvodů vyložených v napadených rozsudcích akceptováno, nepředstavuje v projednávané věci porušení mezinárodních smluv.
Shora uvedené závěry vedly Ústavní soud k tomu, že se blíže nezabýval tvrzením stěžovatele o porušení práv nezl. Jany. Tato tvrzení, stejně jako námitky stěžovatele o jeho diskriminaci při rozhodování ve věci péče o nezletilé dítě, podle přesvědčení Ústavního soudu pramení ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc a tím i nesouhlasu se soudním rozhodnutím. Jak již však bylo shora uvedeno, prostý nesouhlas není důvodem ke kasaci napadených soudních rozhodnutí a jen na okraj lze připomenout, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je za jistých specifických okolností k ochraně svých práv oprávněno i nezletilé dítě, samozřejmě zastoupené zákonným zástupcem nebo kolizním opatrovníkem (srov. nález sp. zn. III.ÚS 125/98, Sb. n. u., sv. 12, str. 87).
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Ústavní soud rovněž věc nepovažoval za naléhavou, a proto nevyhověl návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, byť - vzhledem k tomu, že ve hře byly i tvrzené zájmy nezletilé - projednal podaný návrh urychleně, avšak aniž by ohledně tohoto postupu vydával navrhované formální usnesení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako neopodstatněné, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu