ECLI:CZ:US:2010:4.US.2914.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2914/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. J. S. a 2) I. S., obou zastoupených JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou, AK se sídlem Šafaříkova 842, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2008 č. j. 23 C 36/2007-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 11. 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívali, že jím byla porušena jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé brojili proti rozsudku, jímž byla vyslovena neplatnost nedobrovolné dražby nemovitosti, kterou předtím řádně vydražili. Stěžovatelé uvedli, že v řízení o neplatnost dražby s nimi nebylo zacházeno jako s účastníky, ačkoliv podle judikatury Nejvyššího soudu měli v takovém řízení vystupovat jako žalovaní. Až v lednu 2009 stěžovatelé prohlídkou záznamů v katastru nemovitostí zjistili, že již nejsou evidováni jako vlastníci předmětné chaty. Ačkoliv se u Katastrálního úřadu v Chomutově domáhali nápravy, byly nakonec (po několika opravách zápisu v katastru nemovitostí) jejich námitky zamítnuty. Proti konečnému rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chomutově ze dne 27. 4. 2009 podali stěžovatelé odvolání, jež bylo rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne 13. 7. 2009 č. j. ZKI-O-33-443/2009 zamítnuto.
Stěžovatelé shrnuli, že bylo zasaženo do jejich vlastnického práva, přičemž řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno, trpělo závažnými vadami. Zároveň upozornili na skutečnost, že se nápravy v řízení o ústavní stížnosti již jednou domáhali, avšak jejich návrh byl Ústavním soudem odmítnut jako nepřípustný (usnesení sp. zn. I. ÚS 2075/09, http://nalus.usoud.cz). Nepřípustnost návrhu dovozoval Ústavní soud ze skutečnosti, že stěžovatelé před jeho podáním nevyčerpali možnost podat žalobu na určení vlastnictví a správní žalobu proti rozhodnutí zeměměřičského a katastrálního inspektorátu. Stěžovatelé proto v nyní projednávané (již druhé) ústavní stížnosti zdůraznili, že žalobu na určení vlastnictví již podali, avšak žalobu ve správním soudnictví nepodali, neboť správnímu rozhodnutí, proti němuž měli brojit, nepředcházelo správní řízení.
Skutkový děj netřeba rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i účastníkům řízení znám.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda jde o návrh přípustný ve smyslu ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci se stěžovateli nebylo v řízení o neplatnosti veřejné dražby jednáno jako s účastníky, ačkoliv s nimi podle jejich tvrzení (a podle jimi citované judikatury) jako s účastníky jednáno být mělo. Proti tomuto tvrzenému pochybení se ale stěžovatelé poté, co se o rozsudku dozvěděli, měli bránit podáním odvolání proti napadenému rozsudku; tuto možnost totiž obecně mají i osoby, s nimiž soud jako s účastníky řízení nejednal, ačkoliv s nimi jako s takovými jednat měl. Pochybení prvostupňového soudu spočívající v tom, že se stěžovateli jako s účastníky řízení nejednal, a tudíž jim ani nedoručil rozsudek, má za následek, že nedoručené rozhodnutí nenabývá ani formální právní moci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 615).
Jelikož odvolání podáno nebylo, nevyčerpali stěžovatelé všechny opravné prostředky, a jde tudíž o návrh nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Zda podání žaloby na určení vlastnictví a správní žaloby proti rozhodnutí zeměměřičského a katastrálního inspektorátu lze považovat za čerpání opravných prostředků ve smyslu ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu (bez ohledu na skutečnost, že jde o opravné prostředky zmiňované Ústavním soudem ve shora zmiňovaném usnesení) a zda jde či nejde o prostředky, jež (by) za daného stavu mohly na meritu věci cokoliv změnit, nepovažuje Ústavní soud za potřebné v odůvodnění tohoto rozhodnutí explicitně řešit, neboť jakýmkoliv svým vyjádřením v tomto směru učiněným by nemohl na právech stěžovatelů (zejména ústavně zaručených) nic změnit.
Ústavní soud přesto uzavírá, že takto vyložené právní závěry odůvodňující odmítnutí návrhu byly dány již v okamžiku podání předchozí ústavní stížnosti (pročež předchozí návrh měl a mohl být především z těchto důvodů odmítnut) a že tedy k odmítnutí nynější ústavní stížnosti nedošlo v důsledku prodlení spojeného s čerpáním prostředků nápravy doporučených stěžovatelům usnesením sp. zn. I. ÚS 2075/09.
Pro výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k argumentaci stěžovatelů tak učinil rozhodnutím senátu, neboť prvotně zvažoval, zda v daném případě nejsou dány (výjimečné) důvody pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2, písm. a) zákona o Ústavním soudu; rozhodnutí, má-li se či nemá uplatnit citované zákonné ustanovení, je přitom vyhrazeno senátu a nikoliv soudci zpravodaji (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 581 a násl.). Ani v této souvislosti nenalezl - v souladu se svou stabilizovanou judikaturou (srov. tamtéž, str. 550 až 604) - žádnou oporu pro závěr, že ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a může být proto projednána vzdor nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu