ECLI:CZ:US:2010:4.US.2936.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2936/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. G. E., CSc., zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Údolní 61, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008 č. j. 4 To 251/2008-77 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008 č. j. 2 T 302/2007-65, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008 č. j. 2 T 302/2007-65 uznána vinnou ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců. Stěžovatelkou podané odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008 č. j. 4 To 251/2008-77 zamítnuto. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká, že zcela pomíjejí jí tvrzené skutečnosti a její vyjádření k důkazním materiálům, především kamerovému záznamu, který je v rozhodnutích pojat jako hlavní a jediný důkaz v řízení. V situaci, kdy žádný přímý důkaz o její vině neexistuje, tak nalézací soud vydal rozsudek na základě jediného nepřímého důkazu a neprokázal tak podle názoru stěžovatelky řádně její vinu. Její obhajobou se nezabýval ani odvolací soud. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 302/2007, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně.
4. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že s námitkami stěžovatelky, které opakovala v odvolání, se již vypořádal soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Krajský soud je přesvědčen, že v řízení nebyly porušeny zásady trestního řízení, ani nedošlo k porušení Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") nebo k porušení základních lidských práv v rozsahu uváděném stěžovatelkou. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že s odkazem na průběh dokazování a jeho vyhodnocení jednotlivě a zejména v souvislostech má za to, že v rámci trestního řízení, ani v souvislosti s vyhlášením rozhodnutí ve věci samé, nedošlo žádným způsobem k porušení jakéhokoliv ústavně zaručeného práva stěžovatelky, především práva na spravedlivý soudní proces. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu.
6. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránila již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")).
8. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky k hodnocení provedených důkazů. K těmto jejím námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. K základní námitce stěžovatelky, že o její vině neexistuje žádný přímý důkaz a soud vydal rozsudek na základě jediného nepřímého důkazu, a to kamerového záznamu, Ústavní soud zjišťuje, že se touto její námitkou, kterou stěžovatelka uplatnila při hlavním líčení a v podaném odvolání, oba obecné soudy podrobně zabývaly. Nalézací i odvolací soud k této námitce stěžovatelky konstatovaly, že uvedený videozáznam představuje naprosto jednoznačný a přímý důkaz, který vyvracuje tvrzení stěžovatelky a její trestnou činnost jednoznačně prokazuje bez důvodných pochybností.
9. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatelky. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu