ECLI:CZ:US:2010:4.US.2981.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2981/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. P., právně zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Korba Pokorný, spol. s r.o., Praha 2, Lublaňská 507/8, směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2010, č.j. 4 To 472/2010-466, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") včas, se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. března 2010, č.j. 3 T 183/2009-418, byl navrhovatel, společně s další osobou uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, u městské a obecní policie a ve všech ozbrojených složkách na dobu tří let.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na procesní náležitosti podání k Ústavnímu soudu. Zjistil, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Navrhovatel, v rámci doplnění ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu sdělil, že dovolání podal dne 18. října 2010, avšak s ohledem na přípustnost dovolání se jedná o hraniční případ, a proto, s ohledem na zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, požádal, aby Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem i ústavní stížnost, konstatuje Ústavní soud, že před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není však ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž běží lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který rozhodující orgán označil jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění absence právního zastoupení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka