ECLI:CZ:US:2010:4.US.2990.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2990/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Václavské nám. 66/808, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. 4 T 15/2005-7152, a Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2008, č.j. 3 To 54/2008-7475, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na přiměřenou délku řízení, zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon") dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 k §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 25 T 72/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. K odvolání stěžovatele, a dalších spoluodsouzených, byl citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ohledně stěžovatele zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen, při nezměněném výroku o vině, k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 25 T 72/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dovolání stěžovatele a dalších spoluodsouzených Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. srpna 2009, č.j. 8 Tdo 622/2009-7697, odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že řízení v jeho věci bylo zahájeno již v únoru 2000. Obžaloba byla podána v lednu 2005 a pravomocný rozsudek byl vydán v listopadu 2008. Trestního řízení tedy probíhalo po dobu delší osmi let, přičemž stěžovatel byl trestně stíhán pro jednání, jehož se měl dopustit již v roce 1996. Přitom promlčecí doba jeho trestného činu je dle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona dvanáct let. Pravomocným rozsudkem vrchního soudu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Za této situace je tedy stěžovatel ovlivněn trvajícím trestním řízením a následným trestem, po dobu přibližně 18 let. Je tedy zbaven možnosti plánovat si další osobní život a udělený trest je tedy spíše represí, než aby plnil výchovný účinek.
Pokud za dané situace nerozhodly obecné soudy o zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, zasáhly do jeho zaručených práv. Navíc pak napadené rozsudky nesprávně posuzují normální obchodní případy, které tím kriminalizují. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou splnění procesních náležitostí podané ústavní stížnosti, když zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, č.j. 8 Tdo 622/2009-7697, bylo stěžovateli doručeno dne 6. října 2009.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 15/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především příslušnými procesními prostředky. Pravomoc přezkumu "jiného zásahu" je v podstatě nezbytnou výjimkou, u níž musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy jiným způsobem. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je přitom nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a tak se vymyká obvyklému přezkumu. Přitom důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" nelze čelit jinak než ústavní stížností požadující zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Pokud se týká stěžovatelem požadované deklarace průtahů, konstatuje Ústavní soud, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Obdobně i čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z předložených informací je patrné, že trestní řízení od zahájení do vynesení pravomocného rozsudku trvalo přes osm let, tedy poměrně dlouhou dobu. Je však třeba posoudit, zda je či není tato doba přiměřená resp., zda v řízení dochází či nedochází ke zbytečným průtahům. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nic takového netvrdí, pouze konstatuje, že samotná délka řízení zakládá rozpor s Úmluvou.
Ze spisu soudu prvého stupně je patrné, že stěžovatel se společně s dalšími deseti osobami účastnil zjevně fiktivního obchodování s různým zbožím, když s narůstající cenou obchodovaného zboží a následným vývozem tohoto do zahraničí, uplatnily obchodní společnosti zastoupené obžalovanými odpočet DPH. Stěžovatel se přitom zúčastnil desíti dílčích útoků z osmnácti, které byly skupině obžalovaných prokázány, přičemž částka, kterou tímto jednáním stěžovatel vylákal, případně pokusil se vylákat činila více než 50.000.000,- Kč, přesáhla tedy desetinásobek škody velkého rozsahu. Přitom pro případ škody velkého rozsahu počítá trestní zákon v ustanovení §148 odst. 4 s trestem odnětí svobody od pěti do dvanácti let.
Ústavní soud je přesvědčen, že je nezbytně nutné zohlednit i veškeré další okolnosti konkrétního případu. V dané věci tedy vzít ohled na rozsah trestné činnosti, přesah do zahraničí v rámci EU (Bulharsko) a zejména mimo EU (Arménie, Bělorusko, Gruzie, Rusko a Ukrajina), v nichž bylo nutno prostřednictvím tamních orgánů vyslechnou svědky.
Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04: "Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).".
Jak je z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, v části týkající se výroku o trestu patrné, soud se zabýval společenskou nebezpečností obžalovaných i ve světle doby, která uběhla od spáchání trestného činu (č.l. 7202). Pokud pak odvolací soud konstatoval existenci okolnosti podmiňující použití vyšší sazby v závislosti na velikosti škody (č.l. 7495), a současně rozhodl o snížení trestu, v případě stěžovatele k dolní hranici trestní sazby, nemůže Ústavní soud tento fakt hodnotit jinak, než jako moderaci výše trestu v důsledku doby, která od spáchání trestného činu uplynula.
Na okraj pak Ústavní soud konstatuje, že požadavkem stěžovatele na zrušení pravomocných rozsudků v jeho věci by nenastala situace jím očekávaná, tedy zbavení trestní odpovědnosti, ale naopak by se v trestním řízení i nadále pokračovalo a prodloužila by se doba ovlivňující jeho život. Přezkum Ústavního soudu je totiž, jak již výše uvedeno, založen na kasaci pravomocných rozhodnutí. Ústavní soud však není orgánem, kterému by příslušelo rozhodovat o vině a trestu. Takové chápání činnosti Ústavního soudu by byl v rozporu s jeho kompetencemi, definovanými v čl. 83 a násl. Ústavy ČR, na rozdíl od čl. 90 a násl. Ústavy ČR upravujících pravomoci obecných soudů.
Za dané situace proto Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele došlo k zásahu do jeho zaručených práv způsobem, popsaným v ústavní stížnosti. Proto posoudil ústavní stížnost v části požadující vyslovení zásahu do jeho základních práv za zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu