ECLI:CZ:US:2010:4.US.3037.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3037/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky DIGITAL SERVICE, s. r. o., se sídlem Brno, Jiráskova 50, IČ: 49447581, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Brno, Jana Uhra 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2010 č. j. 15 Nc 401/2010-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. října 2010, stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítala, že došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti se podává, že v řízení vedeném před Městským soudem v Brně se MUDr. E. J. (dále jen žalobkyně) domáhá zaplacení 320 000,- Kč s přísl. po stěžovatelce. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nerespektovala výzvu k předložení soudem požadovaných listin k jednání dne 14. července 2010, ačkoliv o této povinnosti věděla od 18. května 2010, uložil jí soud prvního stupně pořádkovou pokutu ve výši 20 tisíc korun. Stěžovatelka v této souvislosti vznesla námitku podjatosti soudkyně, která pořádkovou pokutu uložila. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně z projednávaní a rozhodnutí ve věci vyloučena není.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudkyně soudu prvního stupně na jedné straně neuložila pokutu za maření jednání žalobkyni, na druhé straně uložila pokutu stěžovatelce pro nedodání soudem vyžádaných podkladů ve stanovené lhůtě, přičemž, podle názoru stěžovatelky, uložení pořádkové pokuty nebylo na místě, neboť splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nelze vynucovat uložením pořádkové pokuty dle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka tak spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí v nestejném přístupu ke zmaření jednání žalobkyní a stěžovatelkou a dále v pokynu ve věci rozhodující soudkyně, kdy stěžovatelce přikázala předložit soudu listinné důkazy, které k prokázání navrhla nikoliv stěžovatelka, nýbrž žalobkyně. Na podporu svého tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 23. února 1996 sp. zn. 11 Cmo 1/96.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěl Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentaci krajského soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy krajského soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko kupř. v rozhodnutí ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 1944/08 (in http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly.
Rozhodujícím faktorem pro závěr o podjatosti soudce tedy není subjektivní přesvědčení stěžovatelky, ani subjektivní přesvědčení soudkyně, o jejíž vyloučení jde, že tu podjatost existuje, nýbrž objektivní skutečnosti nastolující důvodné pochybnosti o nestrannosti soudkyně. Snaha stěžovatelky vyvodit podjatost soudkyně z pouhého předpokladu, že měla rozhodovat stejně, jako v případu žalobkyně, k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že splnění povinnosti důkazní nelze vynucovat uložením pořádkové pokuty, kterou opírá o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 1996 sp. zn. 11 Cmo 1/96, pro zřejmou odlišnost skutkového základu. V případě, který posuzoval vrchní soud, se jednalo v řízení o vydání předběžného opatření, nikoliv o nerespektování výzvy soudu prvního stupně k předložení požadovaných listin k jednání tak, jako v posuzovaném případě. Uvedený judikát se tudíž na posuzovanou věc nevztahuje.
Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. listopadu 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu