ECLI:CZ:US:2010:4.US.3079.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3079/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2010 č. j. 64 Co 105/2010-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. ledna 2010 č. j. 11 C 40/2008-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. října 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Pro případ, že nebude ústavní stížnost odmítnuta, požadoval stěžovatel zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 2 700,- Kč.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 420 000,- Kč po České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") za nepřiměřenou délku trestního řízení, které bylo proti němu zahájeno dne 10. dubna 2003, je vedeno pro trestný čin omezování osobní svobody ve formě účastenství a dosud nebylo skončeno. Náhradu stěžovatel požadoval konkrétně za období od března 2004 do srpna 2007 za každý měsíc 10 000,- Kč s tvrzením, že jde o fázi přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s trestním řádem a ústavními předpisy zajišťujícími každému právo na rychlý a spravedlivý proces bez zbytečných průtahů. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. ledna 2010 č. j. 11 C 40/2008-73 žalobu zamítl. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že jde o komplikovanou věc s cizím prvkem, byla žádána právní pomoc v zahraničí a stěžovateli nemohla vzniknout tvrzená újma v důsledku medializace případu, neboť trestní řízení není dosud skončeno. Na základě stěžovatelem podaného odvolání, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2010 č. j. 64 Co 105/2010-101 rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy nesprávně posoudily přiměřenost délky přípravného řízení, kterou navíc do určité míry posoudit odmítly a své rozhodnutí nijak blíže, podrobněji a konkrétně neodůvodnily. Podle názoru stěžovatele obecné soudy rozhodly formalisticky v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro Lidská práva (dále jen "ESLP") a Nejvyššího soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí ESLP ve věci Santos proti Portugalsku, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03, IV. ÚS 335/05, I. ÚS 85/04, III. ÚS 712/2006 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2001, 25 Cdo 743/2002, 25 Cdo 38/2000, 2 Cdon 804/96.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentaci obecných soudů i výklad aplikovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. tak, jak jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné, přičemž úvahy soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K otázkám přiměřenosti doby řízení z ústavněprávního pohledu se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (srov. např. nález ze dne 16. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 či usnesení ze dne 12. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1873/08, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
V souladu se svou judikaturou i judikaturou ESLP Ústavní soud v každé konkrétní věci zvažuje, zda došlo, s ohledem na okolnosti případu, k nedůvodným průtahům či nikoliv. Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky a obecně, neboť je ovlivněna charakterem projednávané věci a okolnostmi případu. Při posuzování je třeba přihlédnout ke složitosti věci, k chování stěžovatele i příslušných orgánů, a k plynulosti postupu (úkonů) příslušných orgánů. V trestním řízení pak může být významný počet spoluobviněných, rozsah trestné činnosti (časově, teritoriálně), či přítomnost mezinárodního prvku.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, v posuzované věci se jedná o trestní věc, která po skutkové stránce vykazuje velkou složitost, bylo provedeno rozsáhlé vyšetřování, přičemž existuje souvislost s dalšími obsáhlými kausami. Jde o věc s cizím prvkem a opakovaně bylo požádáno o právní pomoc do Itálie. Vyšetřovací úkony od zahájení trestního stíhání proti stěžovateli ze dne 10. dubna 2003 do 28. prosince 2007, kdy byla podána obžaloba na všechny obviněné k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jsou prováděny plynule a nebyly zjištěny žádné průtahy. K délce přípravného řízení lze uvést, že obecně se může jevit jako nepřiměřená, ovšem v posuzovaném případě se nejedná o průtahy způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení. Naopak tyto opatřují podstatné důkazy prostřednictvím právní pomoci v cizině. České orgány činné v trestním řízení však nedisponují žádnými efektivními donucovacími prostředky vůči cizím státům.
Z výše uvedeného vyplývá, že to nejsou orgány činné v trestním řízení, které by postupovaly liknavě, a tím prodlužovaly stěžovatelovo omezení života v souvislosti s trestním řízením. Zásah do práv stěžovatele v souvislosti s daným trestním řízením odpovídá složitosti předmětu řízení i povaze a závažnosti trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn.
Je skutečností, že každá trestně stíhaná osoba je vystavena jednak určitému psychickému tlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení (spojenému s úkony trestního řízení), a jednak samo trestní řízení může mít výrazné negativní dopady do osobní, pracovní (materiální) a rodinné sféry obviněného. V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by bylo do soukromí stěžovatele zasahováno protiústavním způsobem.
Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 81, čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny EU), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, uvedenými ve stěžovatelem citovaných judikátech, neboť na uvedenou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení pak neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu