ECLI:CZ:US:2010:4.US.3081.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3081/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Majdalenky 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2054/10 ze dne 15. 6. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 633/2009 ze dne 30. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení práva legitimního očekávání nabytí majetku v případě naplnění zákonných podmínek a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným, jako soudem odvolacím, změněn žalobě stěžovatele vyhovující rozsudek Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 10 C 242/2008 ze dne 29. 5. 2009 tak, že se zamítá žaloba stěžovatele směřující proti Pozemkovému fondu České republiky na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemku tam označeného do stěžovatelova vlastnictví. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze závěru, že stěžovatelův nárok na vydání náhradního pozemku (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), získaný jím jeho postoupením od původní oprávněné osoby postupní smlouvou, zanikl k 31. 12. 2005, a to podle čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.
Stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo dovolacím soudem shora označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítnuto s odkazem na vlastní judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 209/2007, 28 Cdo 604/2007) a právní argumentaci tam rozvedenou, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv již vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle §33a odst. 1 zákona o půdě. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále poukázal na to, že stěžovatel získal nárok na převod pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě jeho postoupením od původní oprávněné osoby smlouvou uzavřenou dne 16. 9. 2005, tedy v době, kdy byl zákon č. 253/2003 Sb. již platný i účinný (a ve vztahu ke stěžovateli takový zůstal i po rozhodnutí Ústavního soudu) a již z toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání stěžovatele v uspokojení jeho nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích, i proto se v jeho případě neprosadí judikatorní závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 436/2007 - kdy ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i u osob, které jej získaly postoupením, naplňujíc tím účel zákona o půdě, jímž je i veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova - s tím, že ani tvrzením stěžovatele, že je osobou zemědělsky hospodařící a současně jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je i zemědělská výroba, přítomnost spekulačních a komerčních motivů při získávání restitučních nároků na jeho straně vyloučena není.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel vyjadřuje přesvědčení o tom, že výkladem, jenž ve věci zaujaly obecné soudy, s nímž ve stížnosti polemizuje, byla porušena jeho práva shora označená. Zdůrazňuje, že převodu pozemku se domáhal dle zákona o prodeji státní půdy - zákon č. 95/1999 Sb., který komplexně upravuje postup žalovaného při převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na rozličné kategorie osob, z nichž jednu představují oprávněné osoby tak, jak je zákon pro své vlastní účely definuje v ustanovení §1 odst. 2 písm. a). Z důvodů, které rozvádí, má za to, že změny v zákoně o půdě spočívající v doplnění ustanovení §13 o nové odstavce 6 a 7, zavádějící zánik práva na naturální náhradu v důsledku marného uplynutí lhůty, nemohou mít, byť nepřímo, vliv na zánik práva na převod realizovaný v režimu jiného zákona, zákona o prodeji státní půdy. Pokud by mělo dojít k omezení práva oprávněných osob na převod pozemku podle zákona o prodeji státní půdy (tj. formou úplatných prodejů se započtením kupní ceny na restituční pohledávku s širším okruhem osob, jímž může být pozemek převeden), muselo by se tak dle jeho názoru stát výslovnou změnou zákona o prodeji státní půdy. Dále pak stěžovatel, kromě uvedeného, obdobně jako v dovolání, argumentuje tím, že na něj mělo být pohlíženo jako na oprávněnou osobu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, neboť bez ohledu na to, že nabyl příslušný nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky a kdy jej nabyl, je osobou zemědělsky hospodařící a chtěl dotčený pozemek získat za účelem zemědělského hospodaření, nikoliv za účelem komerční spekulace, a je tedy na něj nutno pohlížet jako na osobu skutečně zemědělsky hospodařící, která je ve stejné pozici jako původní restituent. Tvrdí, že "se subjekty v podobné situaci (původní restituenti a skutečně hospodařící postupníci) bylo resp. je zacházeno různě a se subjekty v rozdílné situaci (postupníci spekulativně obchodující s pozemky a skutečně hospodařící postupníci) naopak shodně, aniž by takový postup byl rozumně a objektivně odůvodněn", čímž dochází k porušení shora označených práv. Z těchto dále v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Odhlédnuto od toho, že stěžovatel zčásti v ústavní stížnosti přichází s novou argumentací v dovolání jím nepoužitou, třeba uvést, že Nejvyšší soud, právě jehož rolí je ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb. sjednocování soudní judikatury, ve svém rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje jeho judikatuře. Obecné soudy - odvolací i dovolací - na jejichž rozhodnutí lze odkázat, pak rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Uvedeným nálezem, jímž je i senát tuto věc rozhodující vázán, došlo ke zrušení ustanoveni §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej k tomuto rozlišení vedly, na které i v této věci lze odkázat. Z uvedeného nálezu třeba podle přesvědčení Ústavního soudu vycházet i v daném případě, kdy, jak stěžovatel zdůrazňuje, jde o prodej státní půdy, neboť i v režimu zákona č. 95/19991 Sb. jej regulujícím, uplatňuje stěžovatel svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, tedy jako postupník a nikoliv jako původní restituent, přitom týmiž důvody, které vedly Ústavní soud k vyjmutí postupníků z dopadů jeho derogačního nálezu shora citovaného, lze zdůvodnit i zachování přednostního práva na převod pozemků ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. původním oprávněným osobám - restituentům a ztrátu této výsady v poměru k postupníkům. Konečně třeba uvést, že argumentací stěžovatele jeho zemědělským hospodařením se dovolací soud zabýval a vypořádal a i v tomto rozsahu lze na jeho zdůvodnění odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 1. prosince 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu