ECLI:CZ:US:2010:4.US.3111.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3111/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 o ústavní stížnosti 1) D. S. a 2) M. P., obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, AK se sídlem Na Pankráci 1724, 140 00 Praha 4, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2009 čj. 3 Ads 49/2009-95 a ze dne 29. 10. 2009 čj. 3 Ads 50/2009-89, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 1 Ústavy domáhaly zrušení shora označených rozsudků Nejvyššího správního soudu vydaných v řízení o žalobách proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, jimiž byly zamítnuty jejich žádosti o přiznání vdovského a sirotčího důchodu.
Stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh a výsledky správních a soudních řízení, ve kterých se domáhaly přiznání vdovského [stěžovatelka 1)] a sirotčího důchodu [stěžovatelka 2)] po zemřelém L. S. Nejvyššímu správnímu soudu vytkly, že se řádně nevypořádal s námitkami, které uplatnily ve vyjádření ke kasační stížnosti žalované České správy sociálního zabezpečení, a že o kasační stížnosti nerozhodl v rozšířeném senátu. Podrobně argumentovaly i k charakteru Evropského zákoníku sociálního zabezpečení a k Úmluvě o minimální normě sociálního zabezpečení a oponovaly výkladu, jenž k těmto normám zaujal Nejvyšší správní soud. V ústavní stížnost uplatnily i argumentaci, která byla obsahem jejich vyjádření ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení, a vyjádřily přesvědčení, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla věcně správná. S ústavní stížností stěžovatelky spojily návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.
Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozsudků k ní přiložených, vyplynulo, že Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky 1) o vdovský důchod a žádost stěžovatelky 2) o sirotčí důchod. Žaloby proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Brně zamítl rozsudky ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 22 Cad 112/2006 a 22 Cad 113/2006. Ke kasační stížnosti stěžovatelek Nejvyšší správní soud rozhodnutí správního soudu I. stupně zrušil rozsudky ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 3 Ads 13/2008 [ve věci stěžovatelky 1)] a ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 3 Ads 14/2008 [ve věci stěžovatelky 2)]. Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu nově rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 22 Cad 141/2008 rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci stěžovatelky 1) zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 22 Cad 142/2008 rozhodl stejně ve věci stěžovatelky 2). Ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky sp. zn. 3 Ads 49/2009 [ve věci stěžovatelky 1)] a sp. zn. 3 Ads 50/2009 [ve věci stěžovatelky 2)] rozsudky Krajského soudu v Brně opakovaně zrušil a obě věci vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Projednávaný návrh byl sice podán včas oprávněnými navrhovatelkami, avšak nebyl shledán přípustným.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi sice připustil výjimky spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení); to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Procesní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, představuje nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. I.ÚS 164/04, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, jakož i nálezy sp. zn. IV.ÚS 290/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 321, či sp. zn. IV.ÚS 158/04, tamtéž sv. 37 str. 31). Tentýž závěr stíhá i návrh na odklad vykonatelnosti takového rozhodnutí, neboť jde o návrh akcesorické povahy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj