ECLI:CZ:US:2010:4.US.3197.07.2
sp. zn. IV. ÚS 3197/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 7. září 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem ve Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti rozsudkům Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 33 C 89/2006 ze dne 26. 4. 2007 a Krajského soudu Ostravě sp. zn. 42 Co 277/2007 ze dne 25. 9. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a práva na přiměřenou životní úroveň, zahrnující i právo na přiměřené bydlení, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Prvým z označených rozhodnutí byla stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému bývalému manželu žalobkyně, která předmětný družstevní byt získala před uzavřením manželství se stěžovatelem) stanovena povinnost vyklidit družstevní byt v rozhodnutí specifikovaný do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Soud I. stupně po provedení dokazování a zhodnocení okolností případu učinil závěr, že jednání stěžovatele - výměna zámků bytu a odmítnutí jeho zpřístupnění žalobkyni - je chováním v rozporu s dobrými mravy, vylučující aplikaci ustanovení §712 odst. 3 věta prvá občanského zákoníku o možnosti vázání vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu. Druhým z označených rozhodnutí byl tento rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem jako věcně správný s podrobným zdůvodněním potvrzen.
Jak bylo dále zjištěno z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2094/2008 ze dne 29. 6. 2010, podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu (souběžně s ústavní stížností) dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci, obsahově specifikovaný tím, že soudy obou stupňů neshledaly důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měl jako rozvedený manžel při vyklizení bytu podle §712 odst. 3 věty prvé občanského zákoníku nárok na náhradní byt a nikoliv jen na náhradní ubytování. Dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, když učinil závěr, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší a s odvoláním na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1083/99 ze dne 12. 6. 2001) dal najevo souhlas s názorem odvolacího soudu, že stěžovatel se nemůže dovolávat důvodů zvláštního zřetele hodných za situace, kdy se sám chová bezohledně k žalobkyni, která je jako členka družstva výlučnou nájemkyní družstevního bytu a které v přístupu do bytu brání.
Proti rozsudkům soudu I. a II. stupně podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž opětovně po popisu průběhu dané věci poukazuje na okolnosti případu, které podrobně rozvádí, obecným soudům přitom v podstatě vytýká, že všechny okolnosti (např. zdravotní stav a ekonomickou situaci) dostatečně nebraly v potaz a nedostatečně se vypořádaly s příčinami, pro které stěžovatel nepředal žalobkyni klíče od bytu, (nepřihlédly dostatečně k tomu, že žalobkyně dobrovolně byt opustila a nejméně po dobu dvou let užívala jiný byt). Jejich rozhodnutí považuje za nespravedlivé a porušující shora označená základní práva a domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Ústavní soud především připomíná, jak ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 Ústavy ČR). Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy znovu, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (sp. zn. III. ÚS 23/93). Pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, bylo by možné takové rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. II. ÚS 404/98). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Obecné soudy, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, braly v úvahu okolnosti, na něž poukazuje stěžovatel a v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložily důvody, pro které neshledaly zvláštního zřetele hodné důvody pro postup podle ustanovení §712 odst. 3 věta prvá občanského zákoníku. Na odůvodnění jejich rozhodnutí tak možno odkázat a uzavřít, že porušení základních práv stěžovatele v daném případě shledáno nebylo, a proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu