ECLI:CZ:US:2010:4.US.335.10.2
sp. zn. IV. ÚS 335/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jakubská 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2009, č.j. 11 Td 50/2009-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na právní jistotu v právním státě, zakotvené v čl. 1 Ústavy ČR, práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Napadeným usnesením byla věc stěžovatele, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 7/2009, tomuto soudu odňata a přikázána k projednání Městskému soudu v Brně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo dne 30. července 2008 Policií ČR, SKPV, Praha 9, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"). Důvodem zahájení trestního stíhání měly být podvody při uzavírání úvěrových smluv na nákup osobních vozidel. Ve věci byla dne 19. ledna 2009 podána obžaloba a věc projednával Obvodní soud pro Prahu 8. Proti stěžovateli bylo vedeno i další trestní řízení, které probíhá u Městského soudu v Brně pod. sp. zn. 92 T 164/2009, a to pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit uzavíráním fiktivních pracovních smluv a následně inkasováním dávek nemocenského pojištění. Obžaloba v této věci byla podána dne 6. srpna 2009, tedy později než ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8.
Na základě návrhu Obvodního soudu pro Prahu 8 rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením o přikázání věci Městskému soudu v Brně. Podle Nejvyššího soudu spočívaly důležité důvody v tom, že bylo podáno více obžalob u různých soudů, a ačkoliv k tomu byly důvody, nevedlo se společné řízení, které by vedlo k urychlení. Tyto okolnosti však stěžovatel nepovažuje za dostatečné odůvodnění pro přikázání věci jinému soudu. Tento názor přitom zastává rovněž Městský soud v Brně, který ve svém stanovisku neshledal důvodnost vydání napadeného usnesení. Podle tohoto soudu by tím došlo pouze k porušení zásad trestního řízení. Zároveň poukázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 208/2009 (dříve spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 T 7/2009), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Projevem této nezávislosti je rovněž právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jehož účelem je zabránit přikázání věci soudu nebo soudci na základě neočekávatelných a nepředvídatelných okolností, ale naopak jasné stanovení konkrétního soudu či soudce, který bude tu kterou věc projednávat. Toto určení je pak dáno jednak charakterem řízení, dle nějž příslušný procesní předpis definuje místní a věcnou příslušnost; rozvrh práce příslušného soudu pak předem určuje konkrétního soudce, jemuž bude věc přidělena.
Zákon však předpokládá rovněž okolnosti, pro které, v zájmu zachování nezávislosti soudního rozhodování, projednání věci bez zbytečných průtahů a za přítomnosti účastníků řízení, lze věc přikázat jinému soudu. Tato změna je tedy zákonem předvídána a příslušný postup přikázání věci je upraven příslušnými procesními předpisy. S tím souvisí i skutečnost, že posouzení konkrétních okolností pro rozhodnutí o změně příslušnosti soudu, je svěřeno právě soudu.
Soud pak posuzuje naplnění zákonných podmínek pro přikázání věci, přičemž k dispozici je mu dostupný spisový materiál, a tak postupuje na základě znalosti konkrétních okolností případu. Tato procesní úprava zaručuje soudní dohled nad soudcovskou nezávislostí a zachováním práva na zákonného soudce tak, aby bylo vyloučeno přidělení věci v rozporu s Listinou zaručeným právem.
V projednávaném případě tedy Nejvyšší soud ČR, jakožto nejbližší společný vyšší soud, prověřil návrh na přikázání věci Městskému soudu v Brně, když posoudil okolnosti případu ve vztahu k případu projednávaném u Městského soudu v Brně k témuž obžalovanému.
Z předloženého spisu pak Ústavní soud zjistil, že hlavním důvodem pro podání ústavní stížnosti nebyla ani tak iniciativa samotného stěžovatele, jako aktivita soudkyně Městského soudu v Brně, která, nemajíc jiného nástroje pro odmítnutí přikázané věci, svým sdělením (č.l. 398 - 400), na něž konečně odkazuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti, projevila neochotu akceptovat právní názor Nejvyššího soudu.
Ze spisu je také patrné, že bude třeba provést mimo jiné prověření identity stěžovatele, neboť podle dosavadních zjištění byla osoba, zemřelá dne 10. dubna 2007 v Brně, identifikována blízkou příbuznou jako M. K., tedy jako osoba stěžovatele. Přitom obhajoba stěžovatele o zemřelém dvojníkovi byla užita už v řízení před Městským soudem v Brně. Rovněž je ze spisu zjevné, že řada svědků má v současné době bližší vazby na Moravu a Slezsko, resp. přímo Brno.
Ústavní soud neshledal oprávněnost tvrzení předsedkyně senátu 92 T Městského soudu v Brně a ani z něj vycházející argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti a nedospěl k závěru, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu vybočilo ze zákonem stanovených mezí a bylo by tak způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu