ECLI:CZ:US:2010:4.US.380.07.1
sp. zn. IV. ÚS 380/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Nová Ves, Nová Ves č. p. 45, Čestice, právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Lehečkou, Sokolovská 980, Strakonice, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 6 C 71 /2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 5 Co 2682/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1132/2006, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka spojila své podání s návrhem na zrušení ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, obec Strašice, se v řízení před obecnými soudy domáhala určení vlastnického práva ke sporným lesním pozemkům nacházejících se v katastrálním území Lhota pod Kůstrým. Všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů vychází z toho, že k rozhodnému dni, tj. k 31. 12. 1949, byly sporné pozemky ve vlastnictví obce Strašice, která je měla nabýt na přelomu 19.-20. století od starousedlíků. V roce 1949 rozhodla rada Okresního národního výboru ve Strakonicích o rozloučení obcí Strašice s osadou Lhota pod Kůstrým, což bylo následně potvrzeno i rozhodnutím Krajského národního výboru v Českých Budějovicích z roku 1950, kdy byla Lhota pod Kůstrým sloučena s obcí Víska, jež je v současnosti součástí stěžovatelky, tj. obce Nová Ves. V roce 1954 bylo převedeno vlastnické právo ke sporným pozemkům na stát a zřízena správa pro Správu státních lesů ve Vimperku. Po roce 1989 byl delimitačním protokolem vytvořen nemovitý majetek Nové Vsi, která vznikla ke dni 1. 1. 1992, přičemž v tomto soupisu zmíněné pozemky uvedeny nejsou. Sporné pozemky byly následně převedeny lesním závodem Vimperk na vedlejší účastnici, tj. obec Strašice. Zároveň bylo obci uloženo, aby nejpozději do 15. 5. 1993 provedl zápis této změny vlastnictví k předmětným pozemkům, ten však již proveden nebyl. Obdobným zápisem pak byly pozemky převedeny do majetku stěžovatelky. Vlastnictví bylo nakonec zapsáno ve prospěch stěžovatelky. Obecné soudy nicméně dospěly k závěru, že vlastníkem je v souladu s ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), obec Strašice. Důvodem pak byla především tak skutečnost, že právní předchůdkyně stěžovatelky - obec Lhota pod Kůstrým - se stala vlastníkem nemovitostí až k 1. 7. 1950, zatímco do 30. 6. 1950 a především ke dni 31. 12. 1949 byla vlastnicí pozemků ještě obec Strašice.
Podle názoru stěžovatelky bylo smyslem zákona č. 172/1991 Sb. vrácení majetku té obci, která jej ke dni 30. 12. 1949 vlastnila, proto zákon nemohl pamatovat na otázku právního nástupnictví obce v katastrálních hranicích, ke kterému v případě osady Lhota pod Kůstrým oddělením od obce Strašice a připojením k obci Víska, došlo až k 1. 7. 1950. Rozhodnutími obecných soudů tak byly z možnosti nabýt tzv. historický majetek obcí zcela vyloučeny ty obce, které nově vznikly po 31. 12. 1949 oddělením od obce, jichž byly původně součástí, aniž by zároveň došlo k zániku této obce. Při výkladu územního principu tak, jak je podáván obecnými soudy, je nově vzniknuvší obec zcela vyloučena z možnosti získat nemovitý majetek, který se nachází na jejím území, na úkor obce, jejíž byla součástí. Pojem právního nástupnictví zákon č. 172/1991 Sb. neupravuje, je-li však evidentním určujícím znakem obce území, je pojem právního nástupce obce třeba odvozovat právě od jejího území. Změna území, příp. katastrálního území, která souvisí s oddělením osady či vytvořením obce, má vliv na právní nástupnictví. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že obcí oprávněnou k restituci nemovitého majetku je ta obec, do jejíhož katastrálního území byl majetek začleněn, popřípadě obec, jež je právní nástupkyní takové obce. Přirozenoprávnímu cítění stěžovatelky se příčí, aby se v rámci území obce Nová Ves nacházel obecní majetek obce Strašice, který by tak byl vzdálen několik kilometrů od jejich hranic. Je třeba zdůraznit, že současná obec Strašice není totožná s obcí Strašice v její podobě k 31. 12. 1949. V uvedené době k obci Strašice náleželo i území a obyvatelstvo osady Lhota pod Kůstrým. Výkladem zákona jsou dle náhledu stěžovatelky vytvářeny nerovné podmínky dvou územně samosprávných celků ve vztahu k tzv. historickému majetku, a to jednostranně ve prospěch jedné obce, která si ponechala původní název existující k 31. 12. 1949. Výše uvedenými skutečnostmi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 90 a 101 Ústavy a 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje zrušit ustanovení §2 zákon č. 172/1991 Sb.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který již není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Z narativní části usnesení plyne, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů, které určily, že vlastníkem sporných nemovitostí je obec Strašice. Obecné soudy přitom vyšly ze zákona č. 172/1991 Sb., který je svojí povahou restituční a jež je na rozdíl od stěžovatelkou preferovaného územního principu vystavěn na principu formálně právním. Zákonodárce tak upřednostnil vlastnickou kontinuitu majetku k datu 31. 12. 1949 a zjevně tak nepomyslil na všechny možné vzniknuvší situace, do nichž se mohly obce po zániku obecního vlastnictví, tedy po 31. 12. 1949, dostat. O smyslu a účelu takového postupu zákonodárce lze přitom toliko spekulovat.
Ústavní soud v minulosti již konstatoval, že restituční zákonodárství se snaží napravit křivdy z doby nesvobody, ovšem nikoli absolutně, ale jen v mezích přesně stanovených. Absolutní náprava křivd by totiž sice na straně jedné znamenala nastolení úplné spravedlnosti pro konkrétního jednotlivce, na druhou stranu by v mnoha případech vyvolávala křivdy nové, nehledě na to, že by takovýto postup ve své podstatě znamenal destabilizaci společensko-ekonomického prostředí. V zásadě je tedy třeba vyjít z toho, že aktivně legitimované jsou jen ty subjekty, na něž zákonodárce ve své legislativní činnosti pomyslel a které takto označil. Výčet, ať již osob povinných či oprávněných, nelze vykládat extenzivně. Restituce jako takové je třeba vnímat ze strany státu jako beneficium a je tedy pouze na něm, ve vztahu ke kterým skupinám subjektů k restituci přistoupí.
Vymezení aktivně legitimovaných subjektů mohl zákonodárce v podstatě založit na principu územním nebo administrativním (formálně právním), přičemž jak bylo výše uvedeno, je na jeho uvážení, kterým směrem se při naplňování svých restitučních záměrů vydá. Založil-li tedy zákonodárce restituce obecního majetku na hledisku formálně právním, je to sice z pohledu stěžovatelky méně uspokojivé řešení, nicméně nelze přistoupit na myšlenku, že by takovýmto omezeným vymezením aktivně legitimovaných subjektů došlo ke vzniku protiústavnosti. Důvodem je zde právě ta skutečnost, že na restituci je třeba stále nahlížet jako na beneficium ze strany státu.
Namítá-li stěžovatelka, že v rámci jejího katastrálního území se budou nacházet nemovitosti ve vlastnictví jiné obce, nelze ani v této skutečnost spatřovat nic neobvyklého. Obec při nabývání nemovitostí není nijak omezena a není důvodu, pro který by obec nemohla vlastnit nemovitý majetek za hranicemi svého katastrálního území.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Podle čl. 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z toho plyne požadavek, aby každý, kdo je právem uznanou osobou, mohl být subjektem vlastnického práva, mohl mít majetek, vystupovat v majetkoprávních vztazích a nést za své jednání odpovědnost. Ústavní soud přitom zdůrazňuje (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 1. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93), že lze poskytnout ochranu pouze právu již existujícímu (tj. konstituovanému), nikoli pouze tvrzenému nároku na ně. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka se svojí žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v nalézacím řízení neuspěla, nesplňuje tak podmínku právem uznaného subjektu, kterému je podle čl. 11 Listiny poskytována ochrana. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
K návrhu na zrušení ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu „sdílí osud“ ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost a s ní spojený návrh mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu