ECLI:CZ:US:2010:4.US.41.10.1
sp. zn. IV. ÚS 41/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupené JUDr. Andreou Bednaříkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Františka Křižíka 14, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2006, č.j. 1449/DS/06/45318, a rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2008, č.j. 9 As 67/2007-37, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2008, č.j. 75 Ca 6/2008-57, a Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2009, č.j. 9 As 3/2009-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo napadenými rozhodnutími narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na presumpci neviny, garantované v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Rozhodnutím Odboru dopravy Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2006, č.j. MM/OD/P/41165/05/R, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. K odvolání stěžovatelky rozhodl Výše uvedeným rozhodnutím Krajský úřad Ústeckého kraje, který napadené rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem potvrdil. O správní žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. července 2006, č.j. 42 Ca 9/2006-18, tak, že žalobu zcela zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č.j. 9 As 67/2007-37, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Novým rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 3. listopadu 2008, č.j. 75 Ca 6/2008-57, byla správní žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. října 2009, č.j. 9 As 3/2009-91, zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh řízení před správními orgány i před správními soudy. Popsala dopravní nehodu, jíž se stala účastníkem a pro jejíž zavinění byla uznána vinnou ze spáchání přestupku. Uvedla, že rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem vycházelo ze znaleckého posudku, s nímž stěžovatelka nesouhlasila, neboť v němž nebyly dostatečně zodpovězeny veškeré její otázky. Proto společně s odvoláním předložila nový znalecký posudek, který nechala vypracovat. V něm však znalec dospěl k odlišnému závěru o pachateli přestupku. Její znalecký posudek pak správním orgánem nebyl akceptován a byl potvrzen původní výrok. V postupu krajského úřadu shledala stěžovatelka porušení zásady in dubio pro reo, neboť při existenci dvou protichůdných posudků nebyly provedeny důkazy, které by vedly k odstranění rozporů. Požadovanou nápravu ve věci nezjednaly ani správní soudy.
Stěžovatelka dále namítala, že odůvodnění správních rozhodnutí, včetně i rozhodnutí správních soudů, nesplňovala požadavky na ně kladené z hlediska přesvědčivosti, vypořádání se se všemi protichůdnými důkazy a námitkami účastníků, jakož i s oběma znaleckými posudky. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 9 As, který podrobně zrekapituloval stěžovatelčiny námitky a poskytl k nim stanovisko korelující s předchozími závěry soudu. Závěrem uvedl, že Nejvyšší správní soud svoji rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, který stanoví s.ř.s. při dodržení principů daných Ústavou ČR i Listinou. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout případně zamítnout.
Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřila předsedkyně senátu 75 Ca, která odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla ústavní stížnost odmítnout.
Za Krajský úřad Ústeckého kraje se vyjádřil pověřený právní zástupce, Mgr. Vlastimil Škoda, který projevil nesouhlas s námitkami stěžovatelky, vyjádřil se k jednotlivým stížnostním bodům a uvedl, že na základě předchozích řízení má účastník za to, že nebylo porušeno žádné zaručené právo stěžovatelky. Proto navrhl, aby Ústavní soud předloženou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice. Ve stanovené lhůtě však stěžovatelka nereagovala.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 75 Ca 6/2008 (původně sp. zn. 42 Ca 9/2006), a spisu Magistrátu města Ústí nad Labem sp. zn. MM/OD/P/41165/05, jakož i doručených vyjádření účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně zaručených práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud se tedy týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2008, č.j. 9 As 67/2007-37, je nutné na ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí pohlížet jako na nepřípustnou. Tímto rozsudkem byla věc vrácena k novému projednání krajskému soudu, který pokračoval v řízení. Právě existence pokračujícího řízení představuje aplikovatelnost opravných prostředků, které zákon připouští. Stěžovatelce tak náležela, a stěžovatelka ji také zjevně využila, možnost užití dalších opravných prostředků. Proto je ústavní stížnost, v části směřující proti prvnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu, nepřípustná.
Jak je z předloženého spisu krajského soudu patrné, ústavní stížnost v podstatné míře doslovně opakuje námitky, které stěžovatelka uvedla již ve své kasační stížnosti, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 22. října 2009 a s těmito námitkami se řádně vypořádal.
Stěžovatelka byla ve správním řízení shledána vinnou ze spáchání přestupku, v jehož důsledku zavinila dopravní nehodu. Posudek, který nechal na základě jejího požadavku vypracovat správní orgán, dospěl k závěru, s nímž nesouhlasila, a proto nechala vypracovat nový. Z druhého posudku vyplynulo, že zavinění dopravní nehody mohl způsobit její druhý účastník, a to za situace, pokud by přijížděl do křižovatky z jiného směru - z vedlejší silnice. Správní orgán neshledal druhý posudek jako věrohodný, což ve svém rozhodnutí odůvodnil. Správní orgán se rovněž vypořádal s dalšími námitkami stěžovatelky, týkajícími se zodpovězení otázek znalcem, jakož i chybou při prvotním označení vozidla stěžovatelky. Stěžovatelka však nadále nesouhlasila se závěry správních orgánů a podala správní žalobu.
Přestože původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatelky zrušil, již v odůvodnění zrušujícím rozsudku uvedl, že důvodem ke zrušení byla pouze ta skutečnost, že stěžovatelce nebyl poskytnut dostatečný čas mezi doručením předvolání a nařízeným jednáním, z nějž se písemně omluvila teprve v den jednání. Nejvyšší správní soud proto v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem shledal zásah do práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti. Z toho důvodu vyhověl první kasační stížnosti. Naopak na posouzení stěžovatelkou tvrzených vad řízení se názor správních soudů nezměnil, když od počátku považovaly napadený postup správních orgánů za zákonný.
Za dané situace tedy Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z přiložených spisů patrné, správní orgány i správní soudy se věcí řádně a plně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních orgánů a soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu