ECLI:CZ:US:2010:4.US.484.10.1
sp. zn. IV. ÚS 484/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, AK se sídlem v Pardubicích - Semtíně, budova P 9, č.p. 81, 533 54 Pardubice - Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 čj. 21 Cdo 4746/2007-137, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 3. 2007 čj. 23 Co 469/2006-94 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2006 čj. 5 C 92/2005-52 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 339 959,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém měl postavení žalované strany, a Okresnímu soudu v Pardubicích vytkl, že vydal platební rozkaz, aniž by byly splněny podmínky k jeho vydání podle ustanovení §172 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na to, že žalobkyně D. M. nebyla ve svém návrhu schopna určit částku, které se domáhala, a nepředložila soudu žádné relevantní důkazy k podpoře svých tvrzení. Stěžovatel dále namítl, že se okresní soud nezabýval otázkou promlčení tvrzeného nároku, a v jeho postupu po zrušení platebního rozkazu v důsledku podaného odporu spatřoval porušení zásady rovnosti účastníků řízení a nestrannosti soudu.
Okresní soud v Pardubicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2010 konstatoval, že po podání odporu stěžovatelem byl platební rozkaz zrušen ze zákona podle §174 odst. 2 o. s. ř. a stěžovatel byl ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. vyzván, aby se ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřil, a zároveň poučen, že pokud se nevyjádří a ani soudu v této lhůt nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává. Usnesení doručil právnímu zástupci stěžovatele dne 5. 1. 2006, avšak stěžovatel na ně nereagoval, a proto ve věci rozhodl dne 28. 4. 2006 ústavní stížností napadeným rozsudkem. K výtce stěžovatele, že se nezabýval námitkou promlčení, okresní soud uvedl, že se jí o své vůli zabývat nemohl, neboť by právě takovým jednáním porušil rovnost účastníků řízení; podle soudu stěžovatel nebyl při hájení svých práv dostatečně bdělý a nereagováním na usnesení soudu přivodil vydání rozsudku pro uznání.
V replice ze dne 28. 4. 2010 stěžovatel namítl, že před vydáním platebního rozkazu by měl mít soud k dispozici takové důkazy, ze kterých je možné zjistit, zda je uplatněný návrh v návrhu na vydání platebního rozkazu důvodný a že není promlčen, a připomněl, že nesouhlas s podanou žalobou vyjádřil v podaném odporu.
Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 92/2005, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že žalobkyně D. M. se návrhem ze dne 3. 5. 2004 upřesněným dne 5. 11. 2004 domáhala po stěžovateli zaplacení částky 300 000,- Kč s úrokem z prodlení a částky 39 959,- Kč. Okresní soud v Pardubicích návrhu vyhověl platebním rozkazem ze dne 11. 3. 2005 čj. 33 Ro 1288/2004-28, proti kterému stěžovatel podal včas odpor (č.l. 30). K výzvě soudu ze dne 26. 4. 2005 žalobkyně svůj žalobní návrh doplnila, stěžovatel však na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §114b odst. 1, 2 o. s. ř. ze dne 15. 12. 2005, doručenou dne 5. 1. 2006 právnímu zástupci stěžovatele JUDr. P. Š. (č.l. 46), nereagoval. Okresní soud ústavní stížnostní napadeným rozsudkem vydaným podle §153a o. s. ř. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 339 959,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení z částky 300 000,- Kč od 30. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 13 600,- Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudek okresního soudu potvrdil a zavázal stěžovatele nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 44 700,- Kč. Krajský soud reagoval na námitku stěžovatele, že ve věci nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť z obsahu spisu bylo zřejmé, že stěžovatel nárok žalobkyně neuznává, konstatováním, že stěžovatel písemné vyjádření na výzvu soudu neposkytl a z předsporové korespondence účastníků a z usnesení Okresního státního zastupitelství Pardubice vyplývalo pouze to, že stěžovatel nárok žalobkyně na vypořádání co do základu nezpochybnil a mezi účastníky byla sporná jen výše nároku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění svého usnesení vyložil, že žaloba po doplnění a upřesnění netrpěla žádnou z vad, pro kterou by nebylo možné pokračovat v řízení, a že povaha věci vyžadovala, aby byl stěžovatel vyzván k podání vyjádření ve věci. Zopakoval, že stěžovatel nepředložil soudu žádné vyjádření, ze kterého by byl zřejmý alespoň základ jeho obrany, a proto právní závěr soudu, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku, byl správný; další námitky stěžovatele označil za irelevantní.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu námitek vznesených v projednávané ústavní stížnosti představoval nesouhlas stěžovatele s vydáním platebního rozkazu a rozsudku pro uznání, což po obsahové stránce představovalo zkoumání, zda obecný soud interpretoval a aplikoval normy občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).
Vztáhnuv shora uvedené principy ústavně právního přezkumu na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů takovými vadami netrpí. Podáním odporu stěžovatel dosáhl zrušení platebního rozkazu, který tak není schopen jakkoliv zasáhnout do jeho práv. Námitky, které stěžovatel vznesl proti rozsudku pro uznání v ústavní stížnosti, uplatnil i v odvolacím a dovolacím řízení. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, se jimi řádně zabýval a reagoval na ně, Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím konstatoval existenci podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a s odkazem na svoji veřejně dostupnou judikaturu vyložil, proč k některým z námitek nebylo možno přihlédnout. Ústavní soud tak uzavřel, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními normami v souladu s kautelami hlavy páté Listiny. Skutečnost, že stěžovatel s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces. Stejný závěr je tak třeba učinit i ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatel však stanovený postup, za který je v projednávaném případě nutno považovat postup v souladu s občanským soudním řádem, sám nedodržel, neboť, ač poučen o následcích, na výzvu okresního soudu k vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, nereagoval; jediný úkon, který v řízení učinil, bylo podání ze dne 31. 3. 2005, v němž uvedl, že "podává odpor proti platebnímu rozkazu číslo 33 Ro 1288/2004-28 v celém rozsahu" (č.l. 30). Mechanismus fungování soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním, v daném případě rovněž zákonem požadovaným jednáním. Hodlal-li stěžovatel uplatnit námitku promlčení, mohl a měl tak učinit nejpozději na základě výzvy okresního soudu. Ústavní soud v tomto směru sdílí argumentaci Nejvyššího soudu, neboť samotné uplynutí promlčecí doby vede pouze ke vzniku práva účastníka řízení vznést námitku promlčení, "vlastní" účinky promlčení, tj. ztráta nároku, nastupují teprve až uplatněním této námitky. Ústavní soud připomíná obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("práva náležejí bdělým"), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva.
K námitce o porušení principu rovnosti účastníků řízení, resp. nestrannosti soudu, Ústavní soud uvádí, že čl. 37 odst. 3 Listiny zajišťuje stranám sporu stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl v tomto směru ve svých procesních právech omezen, a opakuje, že zásadou rovnosti účastníků nelze argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 140/02, Sb. n. u. sv. 26, str. 309).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S.b, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu