ECLI:CZ:US:2010:4.US.598.10.1
sp. zn. IV. ÚS 598/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Vodičkova 38, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4501/2008-110, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008 č. j. 25 Co 141/2008-85 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. ledna 2008 č.j. 15 C 247/2007-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 3. 2010 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uvedená rozhodnutí jsou podle stěžovatele navíc v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy).
Shora citovaným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovaným, jíž se domáhal zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím. Stěžovatel (tehdy žalobce) se v této souvislosti domníval, že žalovaní (jako budoucí kupující) zapříčinili, že nebyla uzavřená kupní smlouva, jež byla součástí smlouvy o smlouvě budoucí [kde stěžovatel byl společně se svoji bývalou manželkou budoucím prodávajícím a žalovaní (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) byli budoucími kupujícími]. Kupní smlouva (resp. smlouva o smlouvě budoucí) počítala s tím, že nemovitosti [jež byly předmětem kupní smlouvy a jejíchž vlastníkem byl stěžovatel a jeho bývalá manželka jakožto prodávající (resp. budoucí prodávající)] budou zaplaceny z úvěru, jehož získání (tedy uzavření smlouvy o úvěru) je záležitostí budoucích kupujících, tedy vedlejších účastníků. Aby ovšem vedlejší účastníci úvěr od České spořitelny, a. s., získali, byla stěžovateli smlouvou o smlouvě budoucí uložena povinnost uzavřít ve prospěch České spořitelny, a. s., zástavní smlouvu. Účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí byla touto smlouvou rovněž stanovena povinnost uzavřít kupní smlouvu do pěti dnů od uzavření zástavní smlouvy. Budoucí kupující pak měli podle smlouvy o smlouvě budoucí uhradit kupní cenu do deseti dnů ode dne, kdy bude na katastrální úřad podána ke vkladu zmíněná zástavní smlouva.
K uzavření zástavní smlouvy ovšem nedošlo, neboť k tomu bylo potřeba, aby nejprve vznikla smlouva o úvěru (jež by blíže stanovila některé podmínky zástavní smlouvy), kterou ale vedlejší účastníci nakonec nesjednali, když jim to neukládala ani smlouva o smlouvě budoucí (nebyla to jejich smluvní povinnost). Nastala tedy situace, kdy smlouva o smlouvě budoucí přikazovala stěžovateli uzavřít smlouvu zástavní, když ale nezohledňovala, že fakticky může být zástavní smlouva uzavřena až po sjednání smlouvy o úvěru; povinnost získat úvěr však smlouva o smlouvě budoucí vedlejším účastníkům nestanovila.
Na základě výše uvedeného pak Okresní soud v Nymburce dovodil, že vedlejší účastníci neporušili žádnou smluvní povinnost stanovenou jim smlouvou o smlouvě budoucí, proto nelze souhlasit s tím, že zapříčinili neuzavření kupní smlouvy - stěžovatel se tedy po vedlejších účastnících nemůže domáhat zaplacení smluvní pokuty. Tento závěr posléze k odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví uvedený krajský soud; dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel přitom v odvolání, dovolání, jakož i ústavní stížnosti poukázal (zjednodušeně řečeno) na to, že obecné soudy celou věc posoudily příliš formalisticky, bez ohledu na realitu. Svým rigidně formalistickým přístupem vytvořily situaci, kdy se účastníci smluv mohou domnívat, že dodržování či nedodržování těchto smluv závisí čistě na jejich libovůli.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí a ostatní dokumenty k ní předložené. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Nymburce, před Krajským soudem v Praze i před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že vedle stěžovatelem zmiňované zásady pacta sunt servanda je třeba vnímat též právní zásadu autonomie vůle, jež může mít pro účastníka právního úkonu dalekosáhlé následky - pozitivní i negativní; obecné soudy přitom nejsou povolány k tomu, aby případné negativní následky ve vztahu ke konkrétnímu účastníku právního úkonu změkčovaly nebo dokonce odstraňovaly.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu