ECLI:CZ:US:2010:4.US.654.10.1
sp. zn. IV. ÚS 654/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Najdrova 2185, Roztoky, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 191/2009-607 ze dne 7. 1. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Cm 154/2005-476 ze dne 25. 3. 2009 a o návrhu na zrušení zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 8. 3. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 191/2009-607 ze dne 7. 1. 2010 dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž dovolací soud doposud ve věci stěžovatelky nerozhodl.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že dovolání je nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu §75 odst. 1, resp. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka může v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka sice nebyla povinna tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti využít, neboť přípustnost opravného prostředku závisí v tomto konkrétním případě na uvážení Nejvyššího soudu [§237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu], nicméně jestliže se rozhodla dovolání podat a jestliže řízení o něm stále probíhá, brání tato skutečnost meritornímu projednání ústavní stížnosti. Pokud by se totiž Ústavní soud ústavní stížností věcně zabýval dříve, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud, zasáhl by nepřípustně do jeho kompetence a porušil by zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud odkládal své rozhodnutí do doby až bude znám výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatelka může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vzhledem k intenzitě zásahu do jejích ústavně zaručených práv a rovněž s ohledem na to, že vede dalších přibližně čtyřicet obdobných sporů, u nichž hrozí, že budou obecnými soudy posuzovány obdobně, žádá Ústavní soud, aby nevyčkával až bude skončeno dovolací řízení, které může trvat několik let, a aby ve věci sám rozhodl.
Zákon o Ústavním soudu stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ani jedno z výše uvedených ustanovení nebylo možno na projednávanou věc aplikovat. Pokud jde o situaci předvídanou ustanovením §75 odst. 2 písm. b), je zjevné, že v dovolacím řízení nemůže docházet k průtahům, neboť bylo právě zahájeno. Co se týče ustanovení §75 odst. 2 písm. a), Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (III. ÚS 16/96, Sb.n.u., sv. 7, str. 325 a násl, a Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). V projednávané věci se jednalo o obchodně právní spor, kdy se stěžovatelka domáhala úhrady ušlého zisku vzniklého v důsledku jednání žalovaného, který přestal od stěžovatelky odebírat zboží, ačkoliv měl dle jejího názoru povinnost tak činit. Závěry obecných soudů stran právního posouzení byly tedy relevantní především ve vztahu ke konkrétnímu závazkovému vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným a projednávaná věc tak nenaplňovala znak přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Přestože stěžovatelka uváděla, že se v případě závazkových vztahů mezi dodavateli a odběrateli, jimiž jsou obchodní řetězce, jedná o smlouvy adhezní a tedy že obdobné smlouvy uzavírali i další dodavatelé, nespatřuje Ústavní soud v této okolnosti natolik intenzivní naplnění znaku přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, aby jí bylo možno odůvodnit projednání věci dříve než realizuje svou rozhodovací kompetenci Nejvyšší soud.
Z takto vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v rámci odůvodnění ústavní stížnosti vyslovila názor, že by měl být z důvodu "nesouladu s ústavními právy" zrušen zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, resp. z jeho §1 by měla být vypuštěna slova "zemědělských a potravinářských". Tento návrh nebyl obsažen v petitu ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud se k němu pro úplnost vyjádřil. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti a byla-li tato pro nepřípustnost odmítnuta, vztahuje se tento závěr bez dalšího i na něj. Krom toho je nezbytnou podmínkou pro vznesení návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu, aby byl předmětný předpis či jeho ustanovení v řízení před obecnými soudy aplikován, k čemuž zjevně nemohlo dojít, neboť zmíněný zákon nabyl účinnosti dne 1. 2. 2010, zatímco napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 191/2009-607 byl vydán dne 7. 1. 2010. Ústavní soud proto návrh na zrušení zákona č. 395/2009 Sb. odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) a e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu