ECLI:CZ:US:2010:4.US.708.10.1
sp. zn. IV. ÚS 708/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 o ústavní stížnosti obchodní společnosti ACIPO, s. r. o., se sídlem Dražkovice 154, 533 33 Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem, AK se sídlem Severovýchodní II/12, 141 00 Praha 4 - Záběhlice, proti 1) usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Východočeského kraje, územní odbor SKPV, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 24. 4. 2009 č. j. ORPA-3240-66/TČ-2008-81, 2) usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 11. 6. 2009 č. j. 1 ZN 990/2009-41, 3) vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2009 č. j. 1 KZN 564/2009-8, 4) sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 7. 2008 č. j. VZN 347/2008-10, 5) sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 11. 2009 č. j. 1 VZN 357/2008-68 a 6) sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 10. 2009 č. j. 5 NZN 2674/2009-7 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 3. 2010 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých - blíže nespecifikovaných - základních práv domáhal zrušení shora označených "rozhodnutí". Stěžovatel brojil proti postupu, jakým orgány činné v trestním řízení naložily s jím podaným trestním oznámením. Policejní orgán dle stěžovatele zcela nesprávně rozhodl o odložení věci a dozorující státní zastupitelství pak jeho pochybení nenapravilo. Ani následná vyrozumění nápravu nepřinesla.
Stěžovatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že - veden obavami z možné podjatosti orgánů činných v trestním řízení - žádal, aby dozor provedlo přímo Vrchní státní zastupitelství v Praze. To však zcela nepochopitelně postoupilo věc zpět Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, které ji předalo Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích.
Tyto skutečnosti dle stěžovatele nasvědčují tomu, že uvedené orgány státní moci zasáhly do jeho práv a že tento zásah stále trvá.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i ostatním účastníkům řízení znám.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda vůbec může o její opodstatněnosti či důvodnosti rozhodnout. Dospěl přitom k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti [v rozsahu, v němž brojí proti "rozhodnutím" (vyrozuměním, sdělením) v záhlaví označeným čísly 3) - 6)] touto pravomocí nedisponuje, že tedy - slovy zákona o Ústavním soudu - není k projednání části podaného návrhu příslušný. Zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Policie ČR a usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, pak Ústavní soud shledal opožděnou.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z těchto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu se pak podává, že Ústavní soud může zrušit jen takový akt orgánu veřejné moci, který lze označit za rozhodnutí (či opatření). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím v zákonem předvídaném smyslu není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 337 a násl., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u., sv. 7, str. 325 a násl.). Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl.
Vyrozumění (sdělení) označená v záhlaví čísly 3), 4), 5) a 6) do právní sféry stěžovatele nijak nezasahují, neboť jimi byl stěžovatel pouze informován o průběhu a způsobu řešení svého podnětu; nejde tudíž o úkony, jimiž by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatele. Lze rovněž poznamenat, že by "zrušení" těchto sdělení či vyrozumění postrádalo jakéhokoliv smyslu, neboť by se v právní sféře stěžovatele nijak neprojevilo; zrušení přichází v úvahu pouze v případě aktu vyvolávajícího právní účinky.
K projednání ústavní stížnosti proti zbylým rozhodnutím sice Ústavní soud příslušný je, avšak ve vztahu k nim jde o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti usnesení Policie ČR o odložení věci, bylo stěžovateli prokazatelně doručeno před 20. 7. 2009, kdy jej napadl podáním adresovaným Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla k poštovní přepravě předána dne 10. 3. 2010, jde zjevně o návrh opožděný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury (z poslední doby srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2794/09, IV. ÚS 2907/09, či III. ÚS 1999/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími (o jeho odložení) nelze do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů jakkoli protiprávně zasáhnout. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, totiž neexistuje. Domáhat se úspěšně zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci proto ve zkoumaném případě nebylo možné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a ve zbylém rozsahu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady plné moci (jež musí být udělena jako zvláštní plná moc pro zastupování před Ústavním soudem). Opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případném odstranění této vady by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu