ECLI:CZ:US:2010:4.US.735.08.1
sp. zn. IV. ÚS 735/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele ČECHOSPED, spol. s r. o., IČ: 440 176 26, se sídlem Křižíkova 2697/70, 612 00 Brno, zastoupeného Michalem Čechem, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti výroku I. (v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výrocích II. a IV.), výroku II. (v části, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku III. co do části, v níž byla žaloba na zaplacení přiměřeného zadostiučinění do částky 942.241,21 Kč zamítnuta) a výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel (ve svém původním petitu) napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části jeho výroku (I.), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku IV., dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále ve výroku (III.), jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dále stěžovatel požadoval, aby bylo Vrchnímu soudu v Olomouci uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel napadl předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci souběžně s ústavní stížností i dovoláním, o němž rozhodl posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. května 2010 č. j. 23 Cdo 2090/2008-562. Jím ve výroku [I.] rozhodl tak, že dovolání stěžovatele, pokud směřuje proti výroku (I.) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469, ve výrocích II. a IV. a proti výroku (II.) rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. co do zadostiučinění v částce 100.000,-Kč a zamítnuta žaloba co do částky 942.241,21 Kč, se odmítá. Tento svůj výrok odůvodnil Nejvyšší soud tím, že v části výroku (I.) odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nahlíženo z pozice ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., výtky stěžovatele nesměřují (pro důvody tam uvedené) proti právnímu posouzení věci. V části výroku (I.) odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odkázal na to, že dovolání proti tomuto výroku (majícího povahu usnesení) není přípustné (§238, §238a, §239 o. s. ř.).
Výrokem [II.] shora citovaného usnesení potom Nejvyšší soud (vycházeje z jeho obsahu) rozhodl, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515 se ve výroku (II.), v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poté, co vyložil, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu mění rozsudek soudu prvního stupně (odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč a do částky 1.142.241,21 Kč žalobu zamítl oproti soudu prvého stupně, který uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč a do částky 942.241,21 Kč žalobu zamítl), poukázal na to, že odvolací soud nikterak nekonkretizoval, jakými úvahami byl veden při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odchylně od rozhodnutí soudu prvního stupně. V rámci svých rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že v této části je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§157 odst. 1, 2 o. s. ř.) potud, že je postižen tzv. jinou vadou řízení (§241a odst. 2 o. s. ř.), pročež je dovolání s ohledem na tuto vadu řízení v rozsahu týkajícím se zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč důvodné. Ve zbývajícím rozsahu týkajícím se zadostiučinění ve výši 942.241,21 Kč Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel povahou svých výtek neotevřel prostor k úvaze o otázce zásadního právního významu (§237 odst. 1 o. s. ř.).
Dle přesvědčení stěžovatele všemi označenými rozhodnutími mělo dojít k porušení ústavních kautel a jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 22 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatel v naraci návrhu podrobně rozvedl důvody, pro něž spatřuje v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení svých ústavně zaručených práv, přičemž nutno poznamenat, že přitom nerozporoval konkrétní argumenty vyložené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel kasačním návrhem nenapadl. Po jeho vydání toliko upravil petit ústavní stížností v rozsahu, jak uvedeno v záhlaví.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je ústavně souladný a zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezakládá. Argumentace, jíž podložil stěžovatel svá tvrzení vůči usnesení dovolacího soudu, se míjí s podstatou jeho rozhodovacích důvodů, neboť (z kontextu vytržená) poukazovaná pasáž odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 161/96 se připíná k výroku o nákladech řízení.
Popsaná procesní situace se potom promítá stran posouzení návrhu stěžovatele v rozsahu, v němž napadá výrok (I.) [v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku II.] a výrok (II.) [v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku III. co do části, v níž byla žaloba na zaplacení přiměřeného zadostiučinění do částky 942.241,21 Kč zamítnuta] rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515 potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady. To v důsledku toho, že k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu (petitu) byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ve zbylém rozsahu došlo usnesením Nejvyššího soudu, kromě dále uvedené části výroku připínajícímu se k nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, ke zrušení napadené části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515.
Možnosti ústavněprávního posouzení vyhrazen zůstal takto pouze výrok (I.) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto (s poukazem na hledisko úspěchu ve sporu), že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem anebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07 a další).
Výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž svou kritikou stěžovatel brojí, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé z povahy věci výrokem akcesorickým. Nutno zdůraznit, že odůvodněn je soudem prvního stupně způsobem, s nímž se následně odvolací soud ztotožnil, jež se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. vymezeným, přičemž alternativa stěžovatelem předložená, dle níž v úvahu může přicházet ohledně náhradového přísudku (posouzením v rámci jurisdikce obecných soudů) i ústavně akceptovatelné řešení jiné, sama o sobě důvod pro ingerenci Ústavního soudu nezakládá; to ani kdyby se s konkrétním hodnocením soudu (zrcadlícím odlišnou ústavně konformní alternativu), k němuž se tento výsledně přiklonil, (z pohledu úvah na úrovni podústavního práva) neztotožňoval.
Pro uvedené bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu