ECLI:CZ:US:2010:4.US.766.10.1
sp. zn. IV. ÚS 766/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou, AK Hradec Králové, S. K. Neumanna 725, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze 4. 9. 2009 č. j. 11 C 49/2008-49, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 11. 2009 č. j. 25 Co 478/2009-57 a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně z 9. 3. 2010 č. j. 11 C 49/2008-62 (resp. proti jejich jednotlivým výrokům), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním z 18. 5. 2010 tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. usnesení Okresního soudu v Jičíně ze 4. 9. 2009 č. j. 11 C 49/2008-49 (dále také "rozhodnutí I."), výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 11. 2009 č. j. 25 Co 478/2009-57 (dále také "rozhodnutí II.") a usnesení Okresního soudu v Jičíně z 9. 3. 2010 č. j. 11 C 49/2008-62 (dále také "rozhodnutí III."), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované jí čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění k ústavní stížnosti předložených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti samé, plyne, že stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí okresního soudu stanovující jí povinnost zaplatit dlužné nájemné, přičemž nezaplatila soudní poplatek za odvolání. K výzvě soudu o jeho zaplacení požádala o osvobození od soudních poplatků ze sociálních důvodů. Její žádost byla ale zamítnuta; proti tomuto zamítavému rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, když její odvolání ale bylo pro opožděnost odmítnuto. Stěžovatelka proto opakovaně podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků s tím, že u ní došlo ke změně výdělkových poměrů - řízení o této její nové žádosti bylo ale výrokem I. rozhodnutí I. zastaveno z důvodu překážky věci rozhodnuté. Výrokem II. rozhodnutí I. bylo zastaveno odvolací řízení, když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III.). Proti rozhodnutí I. se stěžovatelka odvolala. Krajský soud ale rozhodnutím II. potvrdil výrok prvostupňového soudu týkající se zastavení řízení o osvobození od soudního poplatku. Výrokem II. změnil druhý výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že odvolací řízení se nezastavuje. Svůj potvrzující výrok krajský soud odůvodnil překážkou věci rozhodnuté, neboť druhá žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku se s tou první téměř shoduje. Sociální poměry stěžovatelky se přitom zásadním způsobem podle krajského soudu nezměnily.
V návaznosti na rozhodnutí II. vyzval Okresní soud v Jičíně rozhodnutím III. stěžovatelku opětovně k zaplacení soudního poplatku ve výši 1980,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy v její věci nesprávně aplikovaly §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť u ní podle jejího tvrzení nastala změna poměrů oproti její původní žádosti (ostatně jiný senát téhož soudu jí údajně osvobození od soudních poplatků ve stejném období přiznal). Soudy podle stěžovatelky pochybily i tím, že nezohlednily situaci stěžovatelky, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs již v roce 2001 - už jen z tohoto důvodu měly soudy stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou v záhlaví označena, jakož i postup vedoucí k jejich vydání, a konstatuje, že zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky neshledal. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí I. a rozhodnutí II. oba soudy dostatečně vysvětlily svůj závěr, jenž je vedl k zastavení řízení o návrhu stěžovatelky, kdy není sporu o tom, že jde o návrh opakovaný. Podle §159a odst. 5 o. s. ř. přitom platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o návrhu (žádosti) stěžovatelky, mají tedy oporu v zákoně. Nadto - jak již bylo uvedeno - ve věci rozhodující obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vyložily, proč bylo nutné řízení o žalobě stěžovatelky zastavit (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) jim proto nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelka nesouhlasila s výrokem prvního rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno její první žádosti o osvobození od soudních poplatků a jež nabylo právní moci 22. 4. 2009, mohla proti němu podat odvolání, což neučinila, resp. učinila opožděně - zde ostatně mohla například namítat, že z jejích příjmů jsou odváděny srážky ve prospěch konkurzní podstaty, když konkurz na její majetek byl prohlášen již v roce 2001. Obecné soudy v rozhodnutích, jež jsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, v prvé řadě posuzovaly, zda došlo ke změně poměrů na straně stěžovatelky od doby, kdy o jejím návrhu rozhodovaly poprvé - dospěly přitom k závěru, že poměry na straně stěžovatelky se nezměnily, resp. pokud se změnily, pak spíše tak, že její sociální situace se zlepšila.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že v jiném řízení jí bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, pak tato skutečnost je pro posouzení této věci irelevantní, neboť to, že obdobnou věc posoudí jiný soudce odlišně, nelze bez dalšího považovat za protiústavní.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu