ECLI:CZ:US:2010:4.US.792.10.1
sp. zn. IV. ÚS 792/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PaedDr. J. G., zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008 čj. 3 Co 23/2007-424 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2006 čj. 16 C 41/2001-390 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 3. 2010 se PaedDr. J. G. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu autorského práva.
II.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 16 C 41/2001 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 13. 3. 2001 domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaslat žalobkyni ve stanovené lhůtě písemnou omluvu ve znění v žalobě blíže specifikovaném a poskytnout zadostiučinění v částce 350.000 Kč.
Dne 19. 12. 2006 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud takto rozhodl poté, co ve věci již bylo jím a Vrchním soudem v Praze (dále jen "odvolací soud") vícekrát rozhodováno.
Dne 8. 1. 2008 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2006 v části výroku o nákladech řízení účastníků změnil, ve zbývající části potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 16. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.); toto rozhodnutí nebylo předmětem ústavní stížnosti.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a kritizovala způsob dokazování v řízení před nalézacím soudem. V části II. polemizovala s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 16. 12. 2009.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že soudem nalézacím i odvolacím bylo porušeno základní právo na ochranu výsledků její tvůrčí činnosti dle čl. 34 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ústavní zásada dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
V rámci tvrzení o porušení čl. 34 Listiny stěžovatelka poukázala na ustanovení §12 odst. 1 písm. b) a §32 zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon); podrobnější argumentaci ústavněprávní neuvedla.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým zejména nalézací soud prováděl dokazování; tvrdila, že "Většinu navrhovaných důkazů soudy neprovedly, aniž by však jejich odmítnutí nějak odůvodnily. Některé návrhy, podávané stěžovatelkou během řízení, soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové dokonce ani neprotokolovala, a byla i z tohoto důvodu právním zástupcem žalobkyně vznesena námitka podjatosti." Poukázala na nález sp. zn. II. ÚS 1473/09 a navrhla, aby Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl k §3 obč. zák.
V části IV. stěžovatelka shrnula, že vytýkanými vadami jsou postižena řízení a rozhodnutí před nalézacím i odvolacím soudem.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda žalobkyně zaručené ústavním pořádkem; není přípustné domáhat se ústavní stížností rozhodnutí Ústavního soudu jako třetí soudní instance. V řízení o údajném porušení autorského práva byla zcela bez významu otázka metodologie vzniku děl účastníků a posudek z oboru historie nebo literatury faktu by byl mimo předmět řízení; závěrem odkázal na odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 12. 2006. Poněvadž toto vyjádření neobsahovalo žádnou argumentaci schopnou ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo zasíláno stěžovatelce k případné replice.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost neopodstatněnou z následujících důvodů:
K tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neprovedením navrhovaných důkazů:
Stěžovatelka tvrdila, že řízení v její věci nebylo spravedlivé, neboť většinu jí navrhovaných důkazů soudy (v ústavní stížnosti poukázala na nalézací soud) neprovedly, aniž by jejich odmítnutí odůvodnily; toto své obecné tvrzení blíže nekonkretizovala.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přes uvedené však může konstatovat, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2006 na str. 6 uvádí dostatečné důvody, pro které tento soud návrhy stěžovatelky na další dokazování neakceptoval.
V odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka namítala, že neprovedl důkaz odborným posudkem soudního znalce a pracovníka Historického ústavu AV ČR PhDr. J. G., CSc., a účastnickým výslechem obou účastníků. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 1. 2008 plyne, že zástupce stěžovatelky navrhl důkazy požadované již před soudem nalézacím a jiné důkazy nenavrhl.
Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování neakceptoval ani soud odvolací; důvody svého postupu ústavně relevantním způsobem specifikoval na str. 4 a 5 svého rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008.
Ústavní soud tak v projednávaném případě dospěl k závěru, že nalézací i odvolací soud suverénně a s ohledem na všechny okolnosti případu zhodnotily v řízení provedené důkazy a dostatečně zdůvodnily, proč návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů neakceptovaly. Jejich rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během nichž byla stěžovatelka řádně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení je tudíž zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení čl. 34 Listiny:
Stěžovatelka své tvrzení o porušení čl. 34 Listiny nedoplnila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud z vyžádaného spisu nalézacího soudu nezjistil jakékoliv náznaky porušení citovaného článku a proto tvrzení stěžovatelky i v tomto směru považuje za zjevně neopodstatněné.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu